Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

Uragiri - Kapitola 3.

15. ledna 2013 v 18:00 | Azuki ^^ |  Uragiri
Am... Um...Em... Jaké jsou další samohlásky?? Im, ale to by znělo divně... A Em a Am divně nezní? Jo, já vím, ale to je jedno. Mmmmmm... :3 On je tak kawaii ^^ Přiskočit, chytit a nepustit... už nikdy! ^^ No nic, další díl Uragiri je tady... PROSÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM KOMENTUJTE!! (Moc, moc, moc, prosím... T_T) A je fuk, že se občas chová jako dítě.. stejně je naprosto dokonalej! ^^ Pak Dokonalý... :3


"Ne. Něco horšího…, ale to nemůžu říct nahlas." Řekl ztlumeně a pohledem opět vyhledal spásu u bílé přikrývky. Naklonila jsem se k němu, aby mi to mohl pošeptat do ucha.
"Zabila jste nevinného člověka, slečno Caroline, že? Ta bolest předtím nebyla fyzická, ale vaší duše." zašeptalo dítko a já překvapeně ztuhla. Prkenně jsem se narovnala a snažila se dívat všude, jen ne tomu dítěti do zlatých nevinných oček.
"Zlobíte se?" Zeptalo se dítko.
"Ne. Nezlobím Eli," usmála jsem se a vstala. "Hlavně se uzdrav," znovu jsem mu rozcuchala vlasy. Pak jsem ho krátce políbila na čelo a znovu mu popřála, ať se z toho brzo dostane. Poté jsem pohledem hledala toho druhého chlapce, ale ten byl pryč. Má povaze takhle zmizet, když ho nikdo nehlídá. Ne, že by to dělal naschvál. Ko prostě cítí, když už ho lidé nepotřebují a pak se odebere někam, kde by ho potřebovat mohli. Zvláštní dítě. Celá tahle generace dětí je zvláštní. Těmito a podobnými myšlenkami se zabírala, když scházela schody a poté vcházela do jídelny. Shiramaru tu nebyla, ale její talíř byl prázdný, takže jsem hádala, že je venku. Vyběhla jsem před hrad a rozhlédla se. Zahlédla jsem bílou postavu s havraními vlasy postávající u brány. Doběhla jsem k ní tak rychle, jak mi to kotník dovoloval. Teď až jsem si uvědomila, že když jsem se snažila v boji Shiamaru podtrhnout nohy, podkopla jsem jí je tou nohou, která ještě nebyla úplně uzdravená. Ani to moc nebolelo. Jen štípalo a pálilo.
"Shiamaru? Co tu děláš?" Zeptala jsem se tak, abych kamarádku nevyděsila. Ukázala bledými prsty do dálky na obchodní cestu.
"Už je vezou," zašeptala. Neměla tohle prodávání otroků o nic víc v lásce, než já.
"Pojď," řekla jsem, chytla jí za loket a odvedla na malou travnatou plochu, která se rozprostírala asi deset čtverečních metrů podél vnější hradby.
"Myslíš, že přivezou i děti? Mohla bys je zachránit?" Zeptala se Shiramaru, když jsme si lehly do trávy a pozorovaly bílé obláčky, jež pluly po obloze.
"Ty víš, že ani já nemůžu koupit víc, než jednoho, nebo dva lidi. I kdybych je koupila, nemohla bych zachránit ty ostatní." Řekla jsem klidně a pravdivě. Dřevěný vůz se dokodrcal až na malé náměstíčko přímo před hradem. Plešatý obtloustlý chlap sesedl z místa vozky a došel k vozu. Otevřel dveře a vytáhl ven několik dívek a chlapců v pubertálním věku.
"Jdeš tam?" Zeptala jsem se a krátce se pohledem vrátila ke kamarádce. Ta zavrtěla hlavou a přetočila se na bok.
"Přijdu později," řekla tiše. Pokrčil jsem rameny, postavila se a došla k otrokáři. Ten mezitím donutil všechny zajatce si sednout do řady, aby na ně měli lidi dobrý výhled. Kývla jsem muži na pozdrav, aby věděl, že jsem to já a nehodlám mu otroky ukrást. Kývl zpátky a já se postavila před otroky, které jsem začala obcházet. Jedna dívka mě zaujala. Na rozdíl od ostatních neseděla jako hromádka neštěstí. Sice klečela, ale záda měla narovnaná a dívala se zpříma do očí každému, kdo se na ní zastavil pohledem. Vlasy měla dlouhé, hnědé a neuspořádaně sepnuté do rozcuchaného drdolu. Oči měla temně zelené. Zastavila jsem se před ní a dívala se do těch zelených očí, jestli jí donutím uhnout. Většina lidí uhnula.
"Co se opovažuješ, dívat se do očí někomu takovému, jako je slečna Caroline?!" Rozkřikl se muž, který se najednou objevil vedle mě a napřáhl se, aby dívku udeřil. Rychle jsem mu ruku chytla a držela tak dlouho, dokud nepovolil.
"To je v pořádku," řekla jsem, aniž bych od dívčiných očí odvrátila pohled. Zaslechla jsem, jak si muž něco vztekle mumlal, jak je ta holka drzá. Nebyla jsem si jistá, jestli myslí mě, nebo tu dívku.
"Koupím si ji," řekla jsem dost nahlas na to, aby mě odcházející otrokář slyšel. Ten ihned přiběhl nazpátek a začala se vymlouvat, že je ta dívka nepochybně velmi silná a že nebude nejlevnější. Když mi řekl cenu, bez mrknutí oka jsem mu na ruku vysypala potřebný počet zlatých mincí. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě dívka překvapeně podívala.
"Tak vstávej, jestli tu teda nechceš zůstat. Určitě by se o tebe mužští poprali," sedla jsem si před ní do dřepu a druhou větu jí řekla polohlasem. Dívka se hned začala sbírat.
"Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se a nožem jsem přeřízla provazy, kterými měla za zády svázané ruce.
"Můžete mi říkat, jak chcete, slečno," odpověděla dívka, najednou poslušná jako beránek. Pravděpodobně se bála, abych si s její koupí nerozmyslela. To jsem neměla v plánu.
"Chci ti říkat tvým jménem," řekla jsem. "A říkej mi Caroline," dodala jsem rychle a povzbudivě se usmála. Mohlo jí být maximálně šestnáct.
"Alexandra," řekla dívka a podívala se mi do očí.
"Dobře Alex. Pojď, někomu tě představím." Oplatila jsem jí pohled a pak se rozhlédla. Shiamaru nebyla nikde poblíž, což znamená, že se stále válí na tom travnatém plácku. Došla jsem tam a cestou přemýšlela, co vlastně očekávám, že bude Alexandra dělat. Když jsem smlouvala s otrokářem, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Prostě mě ta dívka zaujala. Bylo by jí škoda pro nějaké úchyly.
Přesně jak jsem očekávala, Shiramaru pořád ležela pod stromy a neráčila mě brát na vědomí, dokud jsem jí rázně nezalomcovala ramenem. Až potom mi věnovala patřičnou pozornost. Hned zamžourala na postavu za mnou a rychle vyskočila na nohy, div že mi nevyrazila zuby. Cítila jsem, že se Alex nahýbá za mnou, aby na Shiamaru viděla.
"Lin-chan!" Vykřikla černovláska, popadla mě za loket a rychle mě strhla k sobě, dřív, než jsem stihla zareagovat. Skončila jsem na zemi a Shiamaru se s bojovným výkřikem vrhla na Alex.
"Shiamaru, ne!" Vykřikla jsem, popadla ji za ramena a strhla zpátky, než mohla dívce způsobit svým vějířem nějaké hnusné zranění. Otočila jsem Shiamaru za sebe a postavila se mezi ní a Alex.
"Uklidni se, tohle je Alex. Před chvílí jsem ji koupila u otrokáře," vysvětlovala jsem, dokud jsem měla Shiamaru pod kontrolou natolik, aby mi tím svým vějířem nezkrátila obě ruce o zápěstí. Černovláska se narovnala a zůstala zmateně stát. Když jí ale situace došla a ona se přesvědčila, že kromě jejího mrazivého pohledu není nijak nebezpečná.
Pak se ale Shiamaru prudce ohnula v pase a když začala kašlat, z pusy jí vytékala krev. Ruce jí vyletěly ke krku, jako by se dusila. Hned na to se jí podlomily kolena a skácela by se na zem, kdybych jí bleskově nechytla.
"Shiamaru, co se děje?" Zeptala jsem se vyděšeně. Rychle jsem jí podepřela z jedné strany, zatímco pohotová Alex z druhé. Dostaly jsme ji na marodku. Položily jsme jí na lůžko, zatímco nepřestala plivat krev.
"Shiamaru?" Zeptala jsem se. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat.
Nakonec nás od Shiamaru odehnala zdravotní sestra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama