Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

Uragiri - Kapitola 2.

14. ledna 2013 v 15:55 | Azuki ^^ |  Uragiri
Na komentářovací metodu kašlu. To asi tak na úvod. Jsem tak pesimistická, že si i myslím, že jediná, kdo na tenhel blo chodí, jsem já. Ach, má svatá Ironie. Komentáře jsem se od čtvrtka nedočkala ani jednoho. Um... možná by má existence na této planetě byla úplně náhodná a zbytečná? ...Myslíte že je udušení hodně nepříjemné? ^^" Ale ne, umírat nehodlám. (Děkujte Satanovi, že mě tam nechce)... Uhm, o čem jsem to mluvila? ^^ Jo, nekomentujete. Ale ani to (a spoustu dalších věcí) mi dneska náladu asi zkazit nemůže. No nic, přidávám další kapitolu. Užijte si jí, mí imaginární kámoši.


Hned proti mně vyběhla a snažila se mě s jedním z vějířů seknout do krku. Potutelně jsem se usmála. Tohle bude zajímavý souboj. Už jsem s ní nebojovala strašně dlouho. Naposledy, když jsme byly dvanáctileté děti. Tehdy jsem vyhrála, uvidíme, jak je na tom teď, po osmi letech. Uskočila jsem a odběhla na její původní místo. Začaly jsme kroužit. Podnikla jsem falešný výpad vpravo a ona hbitě přiskočila. Divila jsem se, jak se v těch kalhotách mohla pohybovat tak mrštně, aniž by se do nich zamotala nohama. Další falešný výpad a pak rychle doprava. Ohnala jsem se po ní dýkou a Shiamaru se svižně sehnula, aniž bych jí zasáhla třeba jen vlásek. Čekala jsem, že až bude u země, pokusí se mi podrazit nohy. Udělala to. Já sice spadla, ale hned jsem se odtočila z dosahu jejích nebezpečných vějířů. Vyskočila jsem na nohy a rychle proběhla těsně vedle ní. Jak jsem čekala, otočila se a já jí z druhé strany přiložila nůž ke krku.
"Vzdáváš se?" Zeptala jsem se, ale ocel nechala dost daleko od kamarádčina krku na to, abych jí nezranila.
"Těžko," dupla mi podpatkem na prsty na noze. Samozřejmě jsem pustila nůž podle jejího očekávání a ona se tím uvolnila ze smrtící pasti. Sehnula jsem se a znova se nože pevně chopila. Narovnala jsem se a čekala, odkud se vyřítí jak velká voda. Nikde nikdo. Sázela jsem na to, že je za mnou. Přesně ve chvíli, kdy se na mě chystala skočit, jsem se bleskově přikrčila a ona se ohnala vějířem na prázdno. Vykopla jsem nohu dozadu a podrazila Shiamaru nohy. Skončila na zádech. To jsem poznala podle duté rány. Rychle jsem se otočila a chystala se jí udržet na zemi, ale ona se odtočila a dřív než jsem se stačila zvednout, už byla o několik metrů dál. Běžela proti mně a já odskočila v poslední chvíli. Stejně mě ale její skvěle nabroušený vějíř zasáhl. Způsobil mi dlouho řeznou na předloktí, jen pár centimetrů od míst, kde byly tepny. Jelikož se na malý okamžik zastavila až příliš blízko u mě, vykopla jsem nohu a zasáhla přesně zápěstí. Na nic jsem dál nečekala, udělala jsem otočku a vykopla znovu. Zasáhla jsem Shiamaru do brady. Složila se k zemi a já čekala, co řekne. Po chvilce mi zvědavost nedala jinak, než se přiblížit. Věděla jsem, že jsem nezasáhla tvrdě, jelikož jsem se snažila ovládat pohyby natolik, abych jí nezpůsobila žádné trvalejší zranění.
"Shiamaru?" Naklonila jsem se nad ní. Usmála se přes černou záplavu vlasů. Taky jsem se usmála a pomohla jí na nohy.
"Uzavřeme dočasné příměří." Řekla jsem.
"Jasně," usmála se černovláska a mě se ulevilo. Oči jí zářily nadšením z boje.
"Bolelo to hodně?" Zeptala jsem se a ukázala jí na bradu.
"Ne tak moc, abych to nepřekousla," usmála se a schovala vějíře do koženého pouzdra u opasku. Napodobila jsem jí a pak se do ní zavěsila loktem.
"Teď se půjdeme najíst," řekla jsem a zamířila k velkému kamennému hradu, v jehož jedné místnosti byla obrovská jídelna. Když dívky vešly dovnitř, hořelo tam jen pár svícnů, které dodávaly tomuto místu ještě temnější atmosféru, jelikož v nějakých částech místnosti nebylo vidět ani na píď dopředu. Usedla jsem ke stolu, hned po boku černovlasé kamarádky, které si sedla nalevo ode mě. Přiběhla služtička. Požádala jsem jí o nějakou pečeni se zeleninovou oblohou. Když odcupitala, otočila jsem hlavu k Shiamaru.
"Viděla ses už s bratrem Angely?" Zeptala jsem se a zvědavě naklonila hlavu ke straně.
"Ano, daří se mu dobře, že?" Opáčila černovláska a já se chabě usmála, jelikož jsem věděla, že mi lže.
"Takže neviděla, že?" Zeptala jsem se znovu. Ano, i takovéhle kamarádství na smrt má své záporné stránky. Shiamaru na mě překvapeně pohlédla.
"Jak to víš?" Zeptala se překvapeně.
"Je mrtvý. Tím, že jsem se zeptala, jestli jsi ho viděla, jsem myslela, jestli jsi byla u jeho hrobu." Odpověděla jsem a napila se z poháru vína. Shiamaru sklopila zrak a dívala se do prázdného talíře před sebou.
"Kdy se to stalo?" Zeptala se tiše a ruce složila do klína.
"Při obléhání. Trefil ho zbloudilý šíp." Řekla jsem a doufala, že mou odpověď pochopí tak, jak jsem plánovala. Znovu nasadila překvapený pohled a já odtušila, že pochopila.
"Proč?" Zeptala se jednoduše.
"Kradl," odpověděla jsem a pohlédla stranou. Rozhlédla jsem se, jestli jsme tu skutečně samy. Byly jsme.
"Slečno Caroline? Slečno Shiamaru? " Ozval se za námi tichý hlas. Otočila jsem tím směrem hlavu. Zlatá velká očka a stejně zlaté vlasy svázané rudou stužkou.
"Ahoj Ko," usmála jsem se, načež mě tvář protestně zaštípala. "Děje se něco?" Zeptala jsem se znovu a klidně se dívala do zdánlivě klidné tváře.
"Samuel se zranil při pádu z koně. Hledal Vás, slečno," řekl kluk a sklonil hlavu. Měla jsem chuť se zvednout a doběhnout se podívat, jak na to El je, ale bylo by to neslušné vůči služce, co přinášela jídlo a Shiamaru, která se na mě tázavě dívala hnědýma očima. Ale ne, kašlu na nějakou etiketu. Rázně jsem vstala a pak se naklonila k černovlásce, která se chtěla zvednout také. Jemně jsem jí zatlačila na ramena, aby zůstala sedět.
"Jen se podívám, jak je to vážné." Zašeptala jsem a mile se pousmála.
"Mohla bych pomoct," namítla Shiamaru a krátce kývla, že to myslí vážně.
"To je v pořádku. Místní děti toho vydrží hodně. Bude v pořádku i bez kouzel, ale ode mě je důležité, abych tam přišla." Pak jsem ještě spěšně dodala: "vychutnej si jídlo, za chvilku jsem zpátky."
Na to jsem odběhla za klukem, který na mě čekal u vchodu. Proběhli jsme přes několik místností, pak po točitých schodech nahoru do patra, minuli vystavené brnění u zdi a zabočili na ošetřovnu. Kluk s růžovými vlásky ležel na lůžku hned vedle dveří. Hlavu měl ovázanou bílým obvazem, kterým na straně hlavy prosakovala krev.
"Tak co ty, bojovníku?" Zeptala jsem se a sedla si na kraj postele.
"Stál jsem na Faraonovi," vypískl kluk rozjařeně a zlaté oči mu zářily štěstím a nepotlačovanou radostí. Musela jsem uznat, že na tak mladé dítě to byl obrovský úspěch. Faraon byl jeden z nejdivočejších koní v naších stájích. Myslím, že druhý nejnebezpečnější hřebec, hned po mém Raanovi. Většina dětí se k němu neodvažovala ani přiblížit, natož na něm jezdit, nebo dokonce stát.
"Prý jsi mě vyhlížel. Proto jsi spadl?" Zeptala jsem se.
"Ano. Chtěl jsem, abyste mě viděla, slečno Caroline." Řekl El a zabodl pohled do bílé peřiny.
"Když trénuješ, tak se nesmíš ohlížet na ostatní. Viděl jsi snad, že bych se já po někom ohlížela, když střílím?" Zeptala jsem se káravě a krátce se na dítko zamračila. Pak jsem ale namáhavě usmála a rozcuchala mu vlasy.
"Jak jsi před tím zjistil, že mé oko prozrazuje bolest?" Zeptala jsem se zvědavě.
"Viděl jsem to." Natáhl ručku a zastavil ukazováček těsně před mým zdravým okem.
"Jak to myslíš?" Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala zadumanou dětskou tvář.
"Prostě jsem to viděl," řekl tvrdohlavě a potřásl hlavou.
"A co vidíš teď?" Zeptala jsem se znovu. Myslela jsem, že mě tohle dítko už ničím dalším nepřekvapí. Mýlila jsem se.
"Udělala jsi něco, čeho lituješ," řekl El klidně.
"Myslíš jako, že ses kvůli mně zranil?" Navrhla jsem a překvapeně se zarazila, když dítko zavrtělo hlavou, až se mu dlouhé vlásky rozletěly do stran.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama