Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

Uragiri - Kapitola 1.

11. ledna 2013 v 12:44 | Azuki ^^ |  Raibaru
Haha! Zdravím všechny pozemnské, nadpozsemnské, podpozdemské bytosti. Rozhodla jsem se udělat něco, co by trochu "oživilo" tuhletu chcíplotinu, jež si dovoluje nazývat se můj blog. Ano, tušíte správně. nová povídka je na světě a hned říkám, že možná dopadne úplně stejně jako Poslední z rodu... i když, k té bych se docela ráda vrátila, tak se uvidí, jestli nezačnu přidávat i tu... Uvidíme. Teď se ale zaměříme zpátky na Uragiri. Myslím, že se to odehrává někdy ve středověku, nebo tak. To si ale určíte sami. Nemyslím si sice, že je tato povídka hodna toho, abych ji sem dávala (ale co to melu, já sem přece dávam každou kravinu, tak proč ne tohle? -Všímavá Utsubyo). A budu to psát podle počtu komentářů. Vždycky napíšu, kolik komentů by tu mělo bejt pro to, abych přidala další kapitolu. (Myslím si, že tu budou spíš komentáře, ať to odstraním, smažu blog, počítač vyhodím do popelnice, sama dojedu do Budějc a z mostu skočím do Vltavy... ale kdo ví?)
- Pro další kapitolu stačí tak dva komentáře. (Každý od jiného člověka a musí se týkat povídky)


Milý Jamesi,
Vím, že si tenhle dopis nikdy nepřečteš. Pokud teda nevymysleli nějakou bránu, přes kterou by se šlo dorozumívat s těmi na druhé straně. Což pochybuju, že vynalezli, takže zůstaneme u toho, že si tento dopis nepřečteš. Zajímalo by tě jak se mám? No, jde to. Zranění se mi hojí dobře i bez pomoci kouzel, ale u levého oka si nejsem jistá, jestli ještě uvidím dobře. Ta žena co mě do něj strefila šípem, měla zřejmě hrot namočený v nějakém jedu, nebo něčem takovém. Až jí najdu tak se jí pomstím. A taky nás navštíví Shiramaru a Sasuke. Věřil bys tomu? Strašně moc se na ně těším. Měl bys tu být taky, aby ses s nimi mohl přivítat. Princ Aran nedávno zmínil, že k nám přivezou z království Weitta přivezou otroky. Na to jediný se netěším. Nepřijde mi správné zajmout lidi a pak s nimi obchodovat, jako by nebyli nic jiného než kus masa. Tak to ale zřejmě otrokáři vidí, že?
Nemám ti za zlé, že jsi mne opustil. Beru to tak, že se s tebou dříve nebo později uvidím, jen ještě nenadešla ta správná doba.
Líbá tě Caroline.
.
.
.
Napnula jsem tětivu a pak ji pustila. Šíp snadno zasáhl terč.
"Slečno Caroline?" Ozval se za mnou tichý váhavý hlas.
"Ano?" Znovu jsem napnula tětivu a zlehka ji pustila. Šíp našel své místo hned vedle toho předchozího. Vytáhla jsem další z toulce na zádech a znovu ho pustila vstříc terči.
"Víš, že ti princ Aran zakázal používat jakékoli zbraně, dokud se úplně neuzdravíš."
Nechala jsem ruku s lukem klesnout k boku. Otočila jsem hlavu přes rameno a dívala se do dětské tváře lemované světle růžovými vlasy.
"Já jsem v pořádku." Chtěla jsem se na dítko povzbudivě usmát, ale včas jsem si vzpomněla na stehy, kterými má tvář musela být nedávno sešita a nakonec se neusmála.
"Ale tvoje oko říká něco jiného," kluk ukázal na mou tvář. Sehnula jsem se k němu a vzala ho do náruče. Dívala jsem se do zlatavých oček a čekala. Když se dítko nemělo k podání další informace, zeptala jsem se sama.
"A co říkají mé oko?" Postavila jsem kluka na pult, který odděloval místo, kde se při střílení stálo od místnosti s terči, a ruce nechala klesnout.
"Bolest," Zvedl drobné ručky a ukazováčky naznačil X, jak je tomu u dětí zvykem. Pak natáhl ruku znovu k mému obličeji a dotkl se bílé pásky, kterou jsem měla druhé oko převázané.
"Jsem v pořádku Eli," nasadila jsem úsměv a prozatím úspěšně ignorovala nepříjemné štípání ve tváři, jak se stehy napnuly.
"Neusmívej se," napomenulo mě to dítko a ukazováček mi zlehka položil na rty.
"Proč ne?" Zeptala jsem se, i když jsem odpověď věděla. Chtěla jsem se přesvědčit, zda to El ví taky, nebo se mu můj úsměv nelíbí z jiného důvodu, který zatím neznám.
"Potrháš si stehy." Řekl kluk a zlatá očka mu zářila, jako by mi chtěl ukázat, kolik toho ví.
"Jsi chytrý," podotkla jsem a naklonila se k němu. Prsty jsem mu roztáhla pusu do parodie na úsměv.
"Ale měl by ses usmívat, naopak ode mě." Řekla jsem a spustila ruce. Pohledem jsem krátce zalétla k bílému obvazu, který lpěl na mém zápěstí jako druhá kůže. Natáhla jsem ruce zpět ke klukovi, abych ho ze stolečku sundala, ale on mě zarazil prudkým zvednutím ruky.
"Já to zvládnu," řekl a hned na to seskočil. Dopadl přesně, jak by se na malého budoucího ninju mělo očekávat. Na dvě skrčené nohy a s rukou dopředu, aby vyrovnal váhu. Hrdě se narovnal, i když stolek nemohl být vyšší než metr. Ovšem to ani kluk nebyl dvakrát starý.
"Slečno Caroline?" Oslovil mě znovu, když jsem napínala tětivu, aby nechala šíp proříznout vzduch a pak se zapíchnout do černě natřeného místa v terči.
"Ano Eli?" Zeptala jsem se znovu a vypustila šíp. Otočila jsem hlavu a podívala se do dětské tvářičky.
"Přijdete se na mě pak podívat?" Zeptal se a očka mu znovu zazářila.
"Samozřejmě," řekla jsem a pravou rukou mu rozcuchala vlasy. Kluk vesele odběhl z budovy. Počkala jsem, dokud neuslyším drobné krůčky na trávě a pak se znovu vrátila k trénování. Pomocí páčky na zdi jsem si posunula terč o několik metrů dál. Natáhla jsem tětivu a vystřelila. Pravděpodobně jsem, ale terč nestrefila. Jak je to možné? Přeskočila jsem stoleček a doběhla k terči. V zápětí jsem pochopila, proč se mi zdálo, že jsem minula. Trefila jsem se přesně na to samé místo jako minule. Tak přesně, že nově vypuštěný šíp zajel do dřeva toho předchozího. Spokojeně jsem se usmála a znovu se vrátila za pultík. Sundala jsem si toulec a vrátila ho společně s lukem na své místo ve skříni.
"Shiamaru?" Překvapeně jsem zamrkala, když se mi tmavovlasá dívka se světlou pletí a tmavě hnědýma očima vrhla kolem krku, sotva jsem opustila střelnici.
"Shi-chan, ovládej se trochu. Víš přece, že byla zraněná a stále se jí to nezahojilo." Řekl mladík postávající vedle. Nikdy jsem neviděla sourozence, co by se od sebe více lišili. Zatímco Shiamaru byla strašně milá, přátelská nemotorná naivka, její bratr Sasuke, byl odtažitý, nedůvěřivý, klidný a soustředěný za každé situace.
"To nemůžu svojí kamarádku ani pořádně obejmout na uvítanou?" Zeptala se Shiamaru a ublíženě se na bratra podívala. Nicméně mě pustila a já konečně vydechla.
"Ahoj Sasuke," usmála jsem se a než mohl něco namítnout, rychle a krátce jsem ho objala. Cítila jsem, jak překvapeně ztuhl a pak mě něžně, ale rázně odstrčil.
"Fajn, na uvítanou toho bylo až dost. Jdu si po svém," řekl černovlásek, otočil se na patě a s krátce zvednutou rukou na pozdrav odešel směrem k lesu. Zdálo se, že až teprve teď se na mě Shiamaru pořádně podívala.
"Proboha cos dělala?" Zeptala se a pohledem u mě loudila odpověď.
"Obléhání ze strany krále Weitta," mávla jsem rukou. Tahle událost byla za mnou a já za ní chtěla udělat tlustou čáru. Otočila jsem se na svou kamarádku a ta mi přehodila přes krk tenký řemínek s temně zeleným kamínkem na konci. Pak nad ním podivně kmitala prsty, zatímco si mumlala nějaká slova.
"Co to je?" Zeptala jsem se a vzala kamínek opatrně mezi prsty. Shiamaru mě přes ně jemně pleskla.
"Nesahej na to, jinak to nebude fungovat," řekla a výhružně vztyčila ukazováček. Ihned jsem blyštivý kamínek pustila a ruce obraně vztyčila před sebou.
"Jak jsi na tom s těmi…vějíři?" Zeptala jsem se a zkoumavě na kamarádku pohlédla. Tmavé vlasy měla vyčesané do vysokého culíku svázaného stužkou a po stranách hlavy jí splývaly dva široké pramínky ozdobené barevnými korálky. Stejně jako na krku i na rukou měla ovinutou tmavě rudou stužkou. Netušila jsem, k čemu je to dobré. Dál na sobě měla bílé široké kalhoty a stejně čistě bílý přiléhavý top, který jí však zakrýval jen téměř plochý hrudník.
"Dobře, řekla bych," zablýsklo se jí v očích, "nechceš si dát souboj?" Zeptala se s nadšenýma jiskřičkami v očích. Věděla, co odpovím dřív, než jsem vůbec stačila otevřít pusu. Odběhla o dva metry vzad a zaujala bojový postoj s kovovými, zdánlivě neškodnými, pozlacenými vějíři. Na obou byla vyobrazená sakura v rozkvětu na černém pozadí. Věděla jsem, že i tyhle drobné zbraně dokážou nadělat nepořádek. Škrábnutí od nich bych přirovnala dýce.
Také jsem poodběhla a vyndala z pouzdra u pasu dva stříbrné nože délky od zápěstí k loktu. Bojovně jsem se postavila s jednou rukou s nožem před obličejem a druhou za zády.
"Je dovolená magie?" Zeptala se a já se na chvilku zamyslela. Útočná kouzla zvládám dobře, to ale Shiamaru taky, s obrannými jsem na tom hůř, ale uzdravovací umím skvěle. Nezdálo se, že bychom byly v magii vyrovnanými protivníky.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a povzbudivě se na kamarádku usmála.
"Ok, začínáme, teď!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama