Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

NŽOD - Kapitola 1.

12. ledna 2013 v 20:16 | Azuki ^^ |  Neobyčejný život obyčejné dívky
Konbanwa! Azuki se hlásí s novou povídkou! To ste nečekali, co? Muhehe, a tahle je zaměřená na můj oblíbený koníček. ANIME. Ani nevím, jak mě napadlo psát zrovna o tomhle... Možná že jsem mimo kvůli přemýšlení o anime tak často, že by mi ani nepřišlo divný, kdyby se postavy z něj začaly objevovat v našem světě? Jůj, já bych byla v sedmým nebi! ^^ No jo... Jo-chan se o mě hezky stará. ^^
Doufám, že aspoň někomu se tahle povídka zalíbí a nechá tu komentář, jelikož by mi to udělalo strašnou radost. Uhm... Hachi-chan, nebude doufám vadit, že jsi v té povídce taky?? ^^ Já nic, to ten za mnou. Nebo vedle mě... nebo nade mnou. Kdo ví, třeba dokáže levitovat. A o kom vlastně mluvím? N To je fuk, už se zase vzdaluju od tématu. (Doufám, že se to takhle skloňuje.) Viděli jste Brave 10? Jestli ne, tak se na něj musíte rozhodně podívat. Yuri je zkrátka božííííí!! Stejně jako dalších milion postav, že? Vím, vím. Nic nového, že některá postava je prostě nejúžasnější... shit, netvrdila jsem včera úplně tohleto samé o Gakupovi? Jo, ale ten není z anime, takže je to v pohodě. No, doufám, že si první díl užijete a pobavíte se (aspoň trošku, nešlo by to?).

-----> Klik na C.č.


Zdravím, jmenuji se Michael Vanson [Mišel Vanson]. Kámošky mi říkají Miky, Shely, nebo Myška. Já vím, strašné přezdívky, ale divili byste se, jak rychle si je člověk dokáže zapamatovat. Myška se asi do mozku dostane nejlíp, jelikož tak působím. Malá šedá Myška. Nejsem jedna z těch lidí, které slyšíte i vidíte na míle daleko. Mám na hnědé vlasy po ramena a nejčastěji je nosím buď rozpuštěné, nebo v drdolu. Oči mám barvy, jakou si můžete namíchat ve vodovkách. Trochu modrý, zelený a šedý a vualá, máme moje oči… Co bych o sobě ještě řekla? Jsem vysoká asi 175cm a jsem plochá jak letiště. Hm, to je tak všechno. Jsem anime otaku. Ale strašnej. I když to o sobě asi tvrdí všichni, že? No jo, jsem jen jednou z mnoha. Ale to nevadí. Každopádně, můj život jen přece jen něčím vyjímečnej. Něčím, o čem si můžou ostatní nechat jen zdát…

"Michael, vstávej, jde se do školy!"
"No jo porád," zamumlala jsem a převalila se v posteli na druhý bok. No, ne posteli, spíš gauči. Našim se nechtěla kupovat postel, když už mám v pokoji pohovku a mně to takhle vyhovuje. Já chci spát… Asi bych si příště neměla číst do půlnoci. Některý lidi sice můžou být vzhůru až do dvou a vstávat v šest, ale já ne. Gr, štve mě to, ani nevíte jak. Nakonec jsem si přece jen sedla a rozhlédla se po pokoji. Jo, bordel jako vždycky. Vstala jsem a namáhavě se doploužila ke skříni. Už si sem musím dát koberec, ta podlaha fakt studí, navzdory tomu, že je dřevěná. Oblíknu si červené tričko, tmavou mikinu s modrými ornamenty na zádech a džíny s vysokým pasem. Vyšla jsem z pokoje a hned zamířila do koupelny, kde si narychlo umyla hlavu, vyfénovala a stáhla si vlasy do culíku. V kuchyni jsem snědla svůj příděl snídaně, vypila hrneček čaje, který byl mimochodem s citrónem, tudíž můj oblíbený. Podívala jsem se na hodiny a v tu chvíli začala lítat po baráku jako torpédo a shánět všechny věci do školy. To už je tolik??? Nestihnu autobus! Popadla jsem peněženku s dvackou, rychle se obula a oblíkla koženou bundu, která mi mimochodem byla velká. Vyběhla jsem z domu a na zastávku doběhla akorát v době, kdy přijížděl autobus. Zaplatila jsem a snažila se ignorovat řidičům obličej, když jsem mu podala dvacku.
"Nemáš menší?" Zeptal se nevrle a já rychle odpověděla, že ne. On jen něco zavrčel a vysypal mi na ruku drobáky. Rychle jsem vykročila hlouběji do autobusu a sedla si na první volné místo, na které jsem natrefila. Až po tom, co se autobus rozjel, jsem se podívala, kdo je vlastně můj spolusedící (jestli se to tak dá říct). Asi dvacetiletý kluk. Nevím, odhadování věku mi moc nejde. Měl dlouhé růžovo červené vlasy sepnuté kovovou sponou. Někoho mi připomíná. Ale koho. Zabodla jsem pohled do sedačky před sebou. Kdo jsem ho sakra viděla? Zavřela jsem oči, opřela se o sedačku a zahloubala se víc do přemýšlení. No jasně! Mám to. Znovu jsem se na toho kluka podívala a pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu. Jasně že to on! Přitáhla jsem si ruce k tělu, abych na toho člověka mohla skočit, chytnout a už nepustit, když se někdo ozval a já se totálně zmatená otočila.
"Hej, co tak civíš na to okno?" Ozvalo se vedle mě. Byla tam Hachi a nechápavě mě pozorovala. Já se zamračila a otočila hlavu zpátky k Yurimu. Natáhla jsem ruku a prst mu zapíchla do ramene. Byl tam. Skutečný a živý. Tak proč ho Hachi nevidí?
"Co je?" Zeptal se Kamanosuke a já překvapeně zamrkala. On umí mluvit? No samozřejmě že umí, ty zaslepenej blbečku. Proč by neměl umět mluvit? Dívala jsem se do zamračených očí Yuriho a pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu. Pak už jsem to ale nevydržela, rychle jsem ho objala rukama a hlavu mu položila na rameno. Yuri vyjekl a snažil se mě odstrčit, ale já se ho držela jak klíště, takže i kopání a mlácení sebou mu nijak nepomohlo. Nakonec se jen rezignovaně opřel a já ho konečně pustila.
"Miky?" Ozvala se Hachi a praštila mě do ramene.
"Hm?" Otočila jsem na ní hlavu, pořád s výrazem, jako bych byla na drogách, všude viděla růžové létající slony, jednorožce pokreslený graffiti a žirafy co žerou duhu a serou lentilky.
"Proč se tak blbě usmíváš?" Zeptala se a obočí jí vyletělo vzhůru.
"To je fuk," usmála jsem se a znova otočila hlavu k Yurimu.
"Ty seš skutečnej Yuri? Jako že seš fakt Yuri Kamanosuke?" klekla jsem si a obličej přiblížila k jeho. Vytáhla jsem z kapsy papírovej kapesník, naslinila ho a začala umývat onen zelený klikyhák pod zářivě zeleným okem. No fakt, vono to nejde dolu. Strčila jsem kapesník zpátky do kapsy a oběma rukama chytila Yuriho za vlasy. Zalomcovala jsem s ním, ale nic se nestalo.
"Au! Co máš sakra za problém?" Zavrčel, chytil mě za ruce a stiskl tak, že jsem pustila jeho vlasy. Až po tom, co jsem si zase sedla mi zápěstí pustil.
"No páni, tohle je super!" Vypískla jsem. Skrčila jsem nohy a objala si je rukama, ačkoli to moc nešlo, přece jenom jsem seděla v autobuse a začala se houpat. "Yuri Kamanosuke je tády, Yuri Kamanosuke je tády." Zpívala jsem si potichu a houpala se do rytmu.
"Hej, jsi v pohodě?" Strčila do mě znova černovlasá kamarádka.
"Ty-ho-nevidíš?" Zeptala jsem se a ukázala napřaženou rukou k Yurimu. Který následně zavřískl. Rychle jsem stáhla ruku a vyděšeně se na něj podívala. Ruku držel před okem a vražedně se na mě díval.
"Gomen," nervózně jsem se zasmála a rukou se poškrábala na týle.
"Ne, nikoho nevidím. Teď jsi ukázala na okno." Řekla Hachi.
"Tak tohle je super! Super ujetý, super bláznivý a super úžasný," vypískla jsem nadšeně, spustila nohy na podlahu a koukala na Yuriho, kterej mezitím zase otočil hlavu k oknu.
"Hej," šťouchla jsem mu do ramene a hlavu k němu přiblížila až moc blízko na jeho vkus, ale nezdálo se, že by to vnímal. "Jsou tu i další? Třeba Anastasia? Nebo Benmaru? Nebo Saizou?"
"Jo, Saizou… toho jsem už neviděl dlouho," zamumlal si a s totálně mimo výrazem se znovu zadívá z okna. Začal se usmívat.
"Hej, neodpověděl jsi mi," naklonila jsem se k němu a prst mu zapíchla do tváře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama