Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

Často si představoval, jaká bude jeho smrt.

14. září 2012 v 17:35 | Zameya |  .: Krvavé, depresivní :.
Taká mikropovídka mno. Nečtěte to v žádným případě. Je to blbý a to nemluvím o celý tý situaci. >_< Jo a kdyby někde chybělo "b" tak se omlouvám, blbne mi klávesnice xD.


Bylo něco málo kolem půlnoci, když se to stalo. Byl úplněk a měsíc jasně svítil uprostřed temné oblohy zakryté mraky tak, že nebyly vidět hvězdy. Jen měsíc zářil, jako obrovské oko, dohlížející na všechno a všechny na zemi...
Seděl na posteli a pozoroval své ruce, na kterých byly naběhlé žíly. Do obličeje mu padaly vlasy, černé jako havraní křídla a on je sem, tam rukou odhrnul, přestože se vždy vrátily na své původní místo. Krůpěje potu se mu leskly na čele a v tenkých pramínkách stékaly po větrem ošlehané tváře. Zatnul ruce v pěst a následně se postavil. Rozhlédl se po temném pokoji a ze šuplete v nedaleké skříňce, vyndal pistoli Sti Trusight a cvičeným pohybem ruky jí zastrčil za opasek. Oblékl si sako šedé barvy, které doplňovaly kalhoty stejného odstínu. Vždy měl na sobě oblek, když pracoval. Rukou si prohrábl vlasy, shlédl se v zrcadle a ještě jednou se ujistil, že má vše, co bude potřebovat. Nechápal, z čeho je nervózní. Tuhle práci vykonával už dlouho a dnes to nebude jiné. Dnes ne. Vyšel z bytu a zamkl dveře. Šel dlouhou vylidněnou ponurnou ulicí, kde se zdržovaly maximálně lehké děvy. Ani dnes tu o ně nebyla nouze. Dvě ženy mu zastoupily cestu a začaly vrnět. Protáhl se kolem nich a nevšímal si jejich zmatených a naštvaných pohledů. Zabočil vpravo a objevil se na už rušnější ulici, kde si o několik sekund později zastavil taxi. Nadiktoval adresu a když platil, jako vždy nechal malé spropitné, za což se mu dostalo jen vzteklého odfrknutí. Nevšímal si toho a šel k jednomu z hotelů. Prošel recepcí a výtahem vyjel do třináctého patra, kde došel k bytu číslo 268. Neobtěžoval se zvoněním, či klepáním. Otevřel dveře a za sebou je zase pečlivě zavřel tak, aby nadělaly co nejmíň hluku. Prošel předsíní, potom obývacím pokojem a na chvilku se zastavil před dveřmi do ložnice. Zaváhal. Bylo to jen na okamžik, ale stalo se to. Nadechl se, vydechl a otevřel dveře. Jak čekal, další z jeho obětí zde byla. Stála ke dveřím zády a dívala se ven z balkónu, na rušnou ulici a blikající reklamy. Ani sebou necukla, když uslyšela zvuk otevírajících se dveří. Byla pravda, že to nečekal. Většina z jeho obětí vždy ležela zoufale stulená do klubíčka, třásla se strachy ze smrti a prosila o milost. Ale tahle ne. Věděla, že zemře a respektovala toto rozhodnutí.
"Tak už jsi tady. Nechal jsi mne čekat dlouho. To si říkáš gentleman?"
Na krátkou chvíli dívka otočila hlavu stranou a přes rameno na něj pohlédla, pak se otočila zpět dopředu.
"Nejsem gentleman, jen dělám svou práci." Odpověděl hlubokým drsným hlasem.
"Je mi to jasné," na chvilku se odmlčela, "Kolik ti za to zaplatil?" Zeptala se.
"To není tvoje věc." Odsekl. Znervózňovalo ho, jak se dívka chová. Pozoroval její dlouhé blonďaté vlasy, které jí splývaly po zádech a každou chvíli se přesvědčoval, že je to jen práce. O jednoho člověka míň, nebo víc, na tom nesejde.
"Tak to udělej, zabij mě ne? Nemáš důvod se tu semnou vybavovat." Otočila se k němu. Dívala se mu do očí a zdála se spokojená s tím, že zemře. Nebo to byl jen klam? Svíjela se uvnitř strachy, jako všichni ostatní?
Vytáhl zraň a namířil jí na dívku. Přesně do středu hrudníku. Přímo do srdce. Jako vždy.
"Opravdu to uděláš?" Zeptala se. Ani se nepokusila uniknout. Nepokusila se zachránit si život. Zatnul zuby.
"Samozřejmě. Je to moje práce, vzpomínáš?" Zeptal se rádoby uštěpačně.
"Ano. Vím to moc dobře." Odmlčela se. "Ale ty to nedokážeš, že? Nedokážeš zabít ženu."
Přivřel oči do úzkých štěrbin a natáhl ruku s pro dívku smrtelnou zbraní.
"Vážně to uděláš Raiden-sama?" Zeptala se stále s klidným výrazem.
"Ano Aimi."
Musel se hodně přemáhat, aby tohle řekl. Nechtěl myslet na jejich společně prožité chvíle, ani na to, že tenkrát chtěl, aby trvaly věčně. Jméno dívky jen zašeptal se skloněnou hlavou.
"Promiň. Je to jen obchod," zašeptal a vystřelil. Pozoroval jak se dívka kácí k zemi a bílou halenkou jí prosakuje krev, která se v měsíčním světle leskla, jako rubíny. Věděl, že se tu nesmí zdržovat, tak jen napsal její krví na bílou zeď slova Omlouvám se. Poklekl vedle ležící dívky a neunikla mu slza, která dívce stékala po tváři.
"Brzy budeme spolu. Už navždy." Zašeptal k ní. Pak se zvedl a došel k zábradlí balkónu. Přelezl ho a díval se dolů na ulici, která se jen hemžila auty. Často si představoval, jaká bude jeho smrt. Teď už to věděl.
Pustil se zábradlí a skočil...

<< Raiden
<< Aimi
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jituí Jituí | Web | 14. září 2012 v 19:18 | Reagovat

Boží :D :D ten konec je zajímvej...škoda jen že je ta povídka tak krátká 8-O  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama