Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

6. Kapitola

3. září 2012 v 15:51 | Zameya |  Poslední z rodu

6. Kapitola - Katsuro... počkat, co?


"Tak to se teda citím mnohem líp," ušklíbla jsem se. Posadila jsem se na posteli, schodila nohy a koukla po místosti. Můj pohled se zastavil na skříni, stojící proti mé posteli. Pomalu jsem k ní přešla a otevřela ji. Byla rozdělena na dvě poloviny. V pravé půlce byly poličky a v pravé tyčka, na kterou se věší ramínka například se šatama. Překvapilo mě, že byla už z části zaplněná. Několik triček různých druhů a barev. Několikery džíny, sukně různých délek. Úplně ve spodku skříně byly dvoje šuplíky. V jednom bylo spodní prádlo a ponožky a v druhém silonky, punčocháče a další takový věci. Pokrčila jsem rameny a zase skříň zavřela. Plácla jsem sebou na postel.
"Čo budeme robiť?" Zeptala jsem se. Kotone pokrčila rameny. Už zase seděla se skříženýma nohama na posteli a nepřítomně listovala knížkou Mkousei a Dosei. Dívka krátce koukla na kulaté hodiny, které visely nad dveřmi.
"Za pár minut bude večerka," vrátila se pohledem ke knížce. Rezignovaně jsem pokrčila rameny a odebrala se do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu. Vlasy už jsem si nemyla, jednou denně to stačilo. Zabalila jsem se do ručníku a nad umyvadlem si vyčistila zuby. Vypláchla jsem si pusu a chvilku se na sebe dívala do zrcadla. Dívala jsem se do ledově modrých očí, které mi takovou dobu přišly tak zvláštní a přemýšlela, jaký asi bude život na této škole, která mi nepřipadala moc normální. Hodila jsem na sebe košili na spaní, která mi sahala do půlky stehen a byla ze strašně jemné bílé látky, která byla pro mou kůži jako pohlazení vánkem. Jo, teď se vyjadřuju jako v reklamě na oblečení. Uchechtla jsem se a vešla do místosti s postelema.
Plácla jsem svou maličkostí na postel a zůstala ležet s pohledem upřeným do stropu. Po chvilce jsem otočila hlavu doleva a prohlížela si zeď v dívčině polovině pokoje. Byla od stropu až po postel pokryta plakáty japonských skupin, jako F(x), Super boy, nebo Girl Generation. Na jednom plakátu F (X) byla ta skupina celá v červeném. Ten blonďák měl divný kalhoty ke kolenům a boty, které vypadaly, jako by byly na podpatku. Pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu. Odvrátila jsem zrak a koukla po pokoji s otázkou, kde mám rozvrh. Byl položen na jednom ze stolků. Šáhla jsem po něm, přičemž jsem zůstávala klečet na kraji postele. V tom někdo zaklepal, já se děsně lekla a skončila na zemi mezi stolkem a postelí.
"Au," zamumlala jsem si pro sebe a třela si týl. Do pokoje někdo vešel. Otočila jsem k němu pozornost a zjistila, že je to Umeko. Měla jsem chuť na ní něco vyštěknout, ale zarazila jsem se, když jsem spozorovala její výraz.
"Co se děje?" zeptala se Kotone.
"To Setsuke. Měla vidění. S Akirou." Kývla bradou směrem ke mně a i nadále se tvářila naprosto vážně, což mi přivedlo myšlenku, že to asi nebylo dvakrát svatá vidina. Tokone rychle vstala, hodila knížku na postel a koukla na mě.
"Hoď na sebe něco." Vyndala jsem ze skříně černou Batman mikinu a hodila jí na sebě společně s džínovýma kraťasama, který jsem tam taky vyhrabala. Krátce jsem na sebe koukla v zrcadle. Vypadalo to divně. Super. Ještě si budou lidi myslet, že neumim sama oblíct. Zavrtěla jsem hlavou, vzala si botasky avyběhla za holkama na chodbu. Ukázalo se, že Sesuke má pokoj o poschodí výš- V rychlosti jsme vyběhly točité schody a vlítly do jejího pokoje jako lavina. Ani se na nás nepodívala. Seděla na posteli a strnule koukala do zdi. Oči měla rozšířené a zdálo se jako by zářila zvláštním jiskřivým světlem, které vzinká, když se světlo odráží od ozdobných kamínků. Už se stmívalo a v pokoji se nesvítilo, takže jediné světlo vycházelo právě ze Setsuke. Ačkoli nebylo nic slyšet, její rty se pohybovaly v nevyslovených větách. Podle toho, jak jsem pozorovala její rty, mluvila bezpochyby v jazyce, který jsem neznala. Kotone si sedla na protější postel a asi se snažila - bezúspěšně - pochytit něco z jejích slov. Začala šeptat. Měla jsem nutkání se naklonit blíž, abych jí rozuměla, ale něco mi v tom bránilo. Když zamrkala, otočila se pozorností na mě a panenky se jí znovu rozšířily (jako by už takhle nebyly dost velké)
"Bohyně se s tebou spojí," zašeptala, pak se jí oči zvrátily dozadu, až bylo vidět jen bělmo a sesunula by sena podlahu, kdyby jí Umeko nezachytila. Doteďka seděla po jejím pravém boku a proto jsem si jí nevšimla. Společně s Azumi jí opatrně položily na postel. Záře zmizela s jejímy slovy adrssovanými mně. Sedla jsem si na vedlejší postel a koukala do zdi, zatímco jsem přemýšlela.
"Jdu pro krev," řekla Azumi a vzápětí zmizela na chodbu. Ani jsem nevnímala obsah jejích slov a přemýšlela nad tím, co mi řekla Setsuke. Kotone si sedla zpátky vedle mě na postel. Cítila jsem její pohled, tak jsem se na ni otočila.
"Co ti řekla?" Zeptala se. A sakra. Mám jí to říct? Zaryla jsem pohled do podlahy a mlčela.
"Já nevím, moc jsem jí nerozumněla." Zamumlala jsem a doufala, že to znělo přesvědčivě. Kotone pokývala chápavě hlavou. Takže mi to nejspíš věřila. Měla jsem pocit, že o tom nemám mluvit. Možná někdy jindy.
"Setsuke nikdy nemluví s někým určitým. Vždycky vypráví co vidí." Řekla Kotone a pátravě e na mě zahleděla. Tušila, že jsem jí zalhala? Zamrkala jsem a koukla na ležící Setsuke. Azumi už byla zpátky. Otevřela láhev s jakousy rubínovou tekutinou a její vůně zaplavila celou místost. Poznala jsem krev.
"Myslím, že bych měla jít. Nereaguju na krev, zrovna nejlíp," zamumlala jsem. Šahala jsem po klice, kdy Setsuke znova začala zářit a promluvila přímo ke mně.
"Akiro," vydechla. Oči měla upřené ke stropu a těkaly jí z místa na místo. Stála jsem jako přikovaná.
"Akiro!" zesílila hlas a prudce trhla hlavou směrem ke mně. Přinutila jsem se pohnout jejím směrem, přičemž jsem měla pocit, že moje nohy váží snad tunu.
"Nesmíš mu věřit," mluvila už zase sotva postřehnutelným šepotem, dívala se přímo na mě.
"K-komu nemám věřit?" vykoktala jsem.
"Modrovlasému. Nesmíš mu věřit!" řekla to naléhavým hlasem, jako by na tom závisel můj život.
"Ale já nevím, koho myslíš," řekla jsem přiškrceným hlasem.
"Nesmíš!" prudce se natáhla směrem ke mně, uskočila jsem dozadu dřív, než na mě mohla šáhnout. Nohy měla stále ve stejné poloze, ale tělo měla natočené ke mně a podpírala se rukama. Rychle oddechovala se skloněnou hlavou. Pak jí prudce zaklonila a pronikavě zaječela. Znova padla zády na postel. Azumi a Umeko k ní přiskočily a snažily se jí na posteli udržet, zatímco ona se svíjela a pořád ječela, jako by jí na nože braly. Když se po několika sekundách uklinila, zavřela oči a z koutku úst jí začal vytékat pramínek krve, který jí stékal po tváři a následně se vléval do prostěradla. Z oka jí začala stékat krvavá slza a já tam stála, jako socha a nemohla od ní odtrhnout oči.

Akihiro
Kluk přemýšlel nad tou dívkou, se kterou se srazil před jídelnou. Bezpochyby byla královská. Myšlenky na ni, mu zaplavily celou hlavu a ne a ne se dostat pryč. Jídlo snědl v nezvyklé tichosti, z čehož Chiharu nebyla zrovna nadšená. Lépe řečeno byla dost naštvaná - slušně řečeno. Akira… pěkné jméno a ještě hezčí dívka.
"Akihiro, kdy máš další souboj?" Otázka k němu doléhala jako by z velké dálky, nevěnoval jí příliš pozornosti.
"Akihiro! Sakra posloucháš mě vůbec?!" Chiharu se na něj zamračila.
"Ehm, co?" zeptal se a zaměřil na ní svůj pohled.
"Ptám se, kdy budeš mít další souboj!" vyštěkla na něj. Založila si ruce na hrudníku a zamračeně ho pozorovala.
"Jo tohle. Asi budu něco ukazovat prvákům." Ležérně pokrčil rameny a opřel se. Myslel na to, že i Akira je prvačka. Ta myšlenka mu vloudila na tvář úsměv.
"Proč se usmíváš?!" vyštěkla. "Řekla jsem snad něco vtipného?"
"Ovšem že ne sestřičko," arogantně se na ní usmál, pak vzal tác s jídlem, hlavou ostatním pokynul na pozdrav a odešel z jídelny. Vyšel ven z budovy a chystal se zabočit na chlapecké ubytovny, když zaslechl pronikavé zaječení z dívčích ubytoven. Neváhal a hned se zam rozběhl. Vyběhl po schodech vedoucích do třetího patra a chvilku tiše čekal. Další zaječení do navedlo do správného pokoje. Otevřel dveře a podíval se na všechny v místosti. Byla tam Akira a ještě nějaké dívky, stojící vedle postele, kde ležela dívka v červeném plášti. Když vstoupl, dvě fialovovlasé dívky se na něj podívaly, ale jen krátce. Odstrčil jednu dívku stranou, vzal věštkyni do náruče.
"Musí hned na ošetřovnu" řekl zdánlivě klidným hlasem, rozběhl se ven z budovy. Proběhl přes nádvoří zpět do hlavní budovy a do dveří vedle kanceláře ředitelky. Položil dívku na jedno z lůžek a čekal u ní tak dlouho, dokud se neobjevila zdravotní sestra.
"Co se stalo?" zeptala se s pohledem upřeným na Věštkyni. Akihiro pokrčil rameny. V tu chvíli tam přiběhly dívky, včetně Akiry…

Akira
Když do pokoje přiběhl Akihiro, pomalu jsem ho ani nepostřehla.
"Musí hned na ošetřovnu," řekl klidně, když Setsuke držel v náruči a pak odběhl. Fialové sestry se pustily za ním a já bych tam asi stála furt, kdyby mě Kotone nechytla za loket a neodtáhla za nimi. Přeběhly jsem nádvoří, pak jsme vběhly do hlavní udovy a na ošetřovnu. Fialové sestry už stály u Setsuke, ležící na lůžku. Opodál stála zdravotní sestra a vedle Akihiro. Připojila jsem se k Azumi a Umeko.
"Potřebuje krev," řekla sestra a stoupla si z druhé strany lůžka. Podepřela Setsuke a podložila jí záda polštářem. Azumi stále držela lahev krve, kterou už stihla zavíčkovat a podala jí sestře, která jí otevřela a přiložila ji Setsuke k ústům. Hltavě se napila, stále se zavřenýma očima. Zřejmě to byl reflex. Nervózně jsem přešlápla. Všimla jsem si, že Kotone se zamyšleně dívá na Akihira. Bylo mi jasné proč. Je to jediný modrovlasý, které známe. Teda vlastně ona zná. Katsuro má taky modré vlasy. Bylo mi jasné, že jsem zbledla, cítila jsem, jak se mi odkrvují tváře. Byl to pocit, jako když vás někdo poleje studenou vodou. Sestra na nás pohlédla.
"Počkejte venku," řekla a vrátila se pohledem zpátky k Setsuke. Prkenými pohyby jsem vyšla z místosti a na chodě padl na nejbližší železnou lavičku. Kamarádky mě následovaly.
"Myslíte, že ten modrovlasý, o kterém Setsuke mluvila je…" Azumi nechala větu nedokončenou. Kotone a Umeko na sebe pohlédly a pokrčily rameny.
"Myslím, že ne." řekla jsem potichu.
Kotone na mě pohlédla, ale já jí pohled neopětovala. Dívala jsem se do země, s rukama opřenýma o kolena.
"A kdo to podle tebe je? Jediný modrovlasý kluk na škole je přece Ak-" Skočila jsem jí do řeči.
"Neřekla jsem, že je na škole." Podívala jsem se na ní a nadechla se, abych jim řekla o Surovi, ale z ošetřovny vyšla další sestra.
"Můžete mi říct, co se stalo?" zeptala se.
"Setsuke měla vidění. Z ničeho nic začala ječet, když se pak uklidnila, přiběhl tam Akihiro, v té době už Setsuke tekla z pusy krev. Řek, že musí jít na ošetřovnu. By jsme běžely za ním." Rozhodla jsem se, že o tom, co mi Setsuke řekla se nebude nikomu říkat, alespoň prozatím. Neunikly mi překvapené pohledy děvčat. Nepodívala jsem se na ně. Dívala jsem na sestru, protože ta se na mě dívala dost podezíravě.
"No dobře, běžte do pokojů, Sestuke potřebuje klid." Řekla, všechny nás přejela pohledem a pak se vrátila na ošetřovnu. Mlčky jsme se vrátily do ubytoven. U schodiště v druhém patře jsme se zastavily.
"Vysvětlím vám to zítra," pousmála jsem se na ně a s Kotone po boku, jsem se vrátila do našeho pokoje. Skopla jsem botasky a hodila se na postel. Tenhle den už po kolikáté.
"Měly bychom jít spát," řekla Kotone, načež se zavřela v koupelně. Přetáhla jsem si mikinu přes hlavu a sundala si kraťasy. Potom jsem se zavrtala do peřiny, stočená do klubíčka, čelem ke stěně. Slyšela jsem, jak Kotone vychází z koupelny. A následně si lehá do postele. Snažila se být tichá, aby mně nevzbudila. Milé. Pousmála jsem se a zůstala nehybně ležet, dokud jsem neuslyšela rytmické oddechování. Převalila jsem se na záda a koukala do stropu.
"Vysvětlíš mi to?" Překvapeně jsem se na Kotone podívala. Dívala se na mě těma velkýma hnědomodrýma očima, plnýma otázek.
"Jakou část?" otočila jsem hlavu na zpět a podložila si hlavu rukou.
"To s tím modrovlasým klukem," řekla. Povzdechla jsem si.
"Když mě chtěli dostat na tuhle školu, chránilo mě asi pět lidí. Jeden z nich byl modrovlasý kluk, Katsuro. Jenže ho zajali Damorové a já viděla jak umírá. O den později jsem ho viděla živého, a vypadal úplně normálně, ale do hlavy jsem se mu už nedostala."
"Jak to myslíš?"
"Shiori - ta holka, co mě sem přivedla - si myslí, že mám schopnost dostat se do ostatních a cítit tak, co cítí oni, zároveň slyšet jejich myšlenky a tak dále."
"A krev?"
"No, z jistého důvodu se mi dělá z krve špatně." Odpověděla jsem popravdě. Rozhodla jsem se vynechat fakta, jako, že jsem se do Katsura zamilovala, nebo že jsem byla v Damorově hlavě.
"Aha," Pořád se na mě dívala.
"Co je?" obořila jsem se na ní.
"Nic," odvrátila pohled.
"Dobře, tak dobrou noc," řekla jsem už milejším tónem a onami to opětovala. Zavřela jsem oči, pevně rozhodnutá usnout, ale trvalo to dost dlouho, než jsem se konečně ponořila do říše snů.

Stála jsem na prosluněné louce, plné květin a sluneční paprsky mě hřály na kůži. Měla jsem na sobě bílé douhé šaty, které se s každým krokem ovinuly kolem mého těla. Měly dlouhé rozšířené rukávy a byly vyšívány stříbrnými nitěmi. Ze stínů stromů jsem viděla vycházet modrovlasého hocha. Byl to Katsuro. Hlavu měl skloněnou a díval se do země. Krátce jí zvedl a kdy si mě všiml, oči se mu rozzářily a jeho tvář opět získala úsměv, který jsem tolik milovala. Usmála jsem se a rozeběhla se k němu. I on se ke mně rozeběhl. Padli jsme si do náruče. On mě zvedl za pas a ztočil se mnou ve vzduchu, než mě zase postavil na zem. Objala jsem ho kolem hrudníku a opřela si o něj hlavu.
"Co tu děláš Akiro?" Tón jeho hlasu nebyl radostný, spíš starostlivý a trochu podrážděný. Vzhlédla jsem.
"Je to můj sen." Řekla jsem.
"To ano, v tom případě, co tu dělám já?" zeptal se a zabránil mi, aby se k němu znovu přivinula.
"Asi jsem si tě vysnila. Ale měl bys říkat něco jiného. Koneckonců je to můj sen. Po dlouhé době ten nejlepší." O krok jsem ustoupila a pátravě se na něj zahleděla.
"Neměl bych tu být." Odvrátil hlavu a koukal kamsi do strany.
"Proč?" Soustředila jsem se na to, aby se můj hlas nechvěl.
"Není to bezpečné." Podíval se na mě, po úsměvu už nebyla v jeho tváři ai stopa.
"Proč by to nebylo bezpečné? Vždyť je to sen. Jenom sen." Třetí větu jsem si zamumlala spíš pro sebe.
"Akiro, ty to nechápeš. Já nejsem bezpečný," řekl. Nechápavě jsem se na něj dívala, pak mi to pomalu začalo zapadat do sebe.
"Ty jsi Damor!" Vykřikla jsem to, až to znělo, jako obvinění, v očích mě začaly pálet slzy. Překvapeně se na mě podíval.
"Jak to víš?" zeptal se.
"Já-já…" nevěděla jsem co říct. Mám mu říct pravdu? Rozhodla jsem se, že mu řeknu všechno.
"Po tom, co tě zajali, jsem se s tebou - omylem - spojila. Viděla jsem tvojí smrt tvýma očima," zamrkala jsem a nadechla se, abych pokračovala, "potom jsme se Shiori potkaly v lese Damora jménem Toshi. Později jsem se spojila i s ním. Říkal něco o proměně. Pak jsem viděla, jak tě navštívil v nějaké místosti, která mi připomínala vězení. Proměnili tě." Snažila jsem se - bezúspěšně - zadržet slzy, aby mi nestékaly po tvářích. Neuniklo mi, že sebou trhnul, když jsem se zmínila o jeho smrti.
"V tom případě chápeš, že s tebou nemůžu být, ani ve snu." Odpověděl pomalu, jako by mu dělalo potíže vyslovit ty slova nahlas.
"Ale, vždyť je to můj sen, tady to není skutečné."
"V tom je ten problém, ty jsi mě nevysnila, přišel jsem sem." Ukázal rukou kolem a já se rozhlédla.
"Ale proč-" zarazil mě.
"Jsi ve škole?"
"Ehm, jo."
Chvilku mlčel, pak se na mě znovu podíval.
"Ty jsi šla do školy sama se Shiori?" zeptal se.
"Jo," odpověděla jsem.
"Vždyť tě mohli zabít!" Sevřel mi rukama ramena. "Co vás to napadlo, jít samotné?" Byl naštvaný a to hodně. Vymanila jsem se z jeho sevření.
"Nikdo nás nezabil. Shiori mě-" šáhla jsem si na vlasy a překvapilo mě, že jsou stejně dlouhé, jako předtím, než mě Shiori ostříhala.
"Zapomeň na mě, jo?" Rukou mě chytil za bradu, a donutil mě, abych se na něj podívala. "Slib mi to!"
"Já nemůžu. Nemůžu na tebe zapomenout." Udělala jsem krok k němu a on o krok ustoupil.
"Musíš. Slib mi to prosím." Jeho hlas zněl naléhavě. Sklonila jsem hlavu a mlčky polykala slzy.
"Dobře, slibuju." Řekla jsem to šeptem po chvilce. "Odpovíš mi teď na pár otázek?" Koukla jsem se na něj. Pokrčil rameny.
"Asi jo, pokud bud znát odpověď."
"Dobře," zamyšleně jsem si skousla ret a snažila se ignorovat slzy. Možná, že když ho zdržím na dost dlouho, přiměju ho, aby mě neopouštěl.
"Takže, proč jsi sem přišel?" Pohlédl stranou.
"Já nevím. Nečekal jsem, že tě tu najdu." Podíval se na mě. V jeho očích se začal objevovat stříbrný pentagram v kruhu. Na každém cípu, kde se pantagram dotýkal kruhu, se vytvořil znak jednoho živlu, na patém místě v samotné špičce hvězdy se objevil znak energie. Zamrkala jsem a uhranutě na to zírala. Kruh i s pentagramem byl uvnitř panenky a vypadalo to, jako by zářil. Stejně, jako zářila Setsuke, při vizi. Zvláštní stříbrné světlo se rozlévalo do koutků očí a tvořilo složité spletence vzorů. Nebyly ani podobné těm, kterými byla pokryta škola a hábit Sesuke. Tohle vypadalo jako šlahouny nějaké trnité květiny. Panenky se mu začaly rozšiřovat, až byly celé jeho oči černé jako noc. Jen pentagram zářil zvláštním mihotavým modrým světlem. Všechno to, se stalo během několika málo sekund. Najednou Katsuro poklesl na kolena a přitiskl si s tichým bolestivým zasténáním ruce na oči. Stála jsem tam jako opařená.
"Suro! Suro, co se děje?" klekla jsem si naproti němu a snažila se mu pohlédnout do tváře. Bez úspěchu. Když nakonec vzhlédl, měl po celé tváři tmavé spletence trnité rostliny. Táhly se mu od vnějších koutků očí po čele, kde se spojovaly do velkého pentagramu v kruhu, který rudě zářil a stejně tak znamení ohně. Všechna znamení elementů, až na tenhle, byla stejně černá, jako zbytek tetování. Od spánků, přes lícní kosti a krk se mu táhly úplně stejné spletence, jako měl na zbytku tváře. Díval se na mě očima, které neměly bělmo, ani tu krásně modrou barvu, která do té doby ohraničovala panenky a mě naplnil dosud nepoznaný strach.
"Suro, jsi-jsi v pořádku?" zeptala jsem se tiše.
"Zapomeň na mě. Slíbilas to, tak to splň."
"Ale Katsuro. Já nemůžu. Víš že nemůžu." Natáhla jsem k němu ruku, ale on mě strčil od sebe takovou silou, až jsem zády narazila do stromu na konci mýtinu. Od prudké bolesti mi do očí vrhkly slzy. Stiskla jsem zuby pevně k sobě, abych nezačala ječet, jak malá holka.
"Suro, proč…" moje slova byla sotva slyšitelná.
"Zapomeň na mě." S těmi slovy se zvedl ze země, pohrdavě vztyčil hlavu a zmizel ve stínech stromů.

Dyž tk mě upozorněte na chyby, ale s touhle kapitolou to byla celkem makačka. Přemýšlí o tom, že další bude taková pohodová, víte co xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama