Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

5. Kapitola

1. září 2012 v 14:24 | Zameya |  Poslední z rodu

5. Kapitola - Kohaku a Akihiro


Vstoupily jsme do budovy a kolem nás rozprostřelo šero, když velké dřevěné dveře zaklaply. Několikrát jsem zamrkala, aby si mé oči rychleji přivykly nezvyklému přítmí. Stály jsme v dlouhé místosti s tmavě oranžovými tapetami na stěnách, které byly s části obložené tmavým dřevem. Pohlaha byla z dlaždic se zvláštními ornamenty, vypadajíc na první pohled jako souměrné květiny, nebo hvězdy. Shiori se domě zahákla loktem a sebejistě vykročila ke dveřím na pravé straně místosti. Jediné světlo vycházelo ze staromódních lamp ale nezářilo bíle ani žlutě, ale oranžově. Navzdory tomu, že místost byla pokryta teplými barvami, tady byla nepřirozená zima. Jako když se v nákupním centru priblížíte moc blízko k mrazákům s masem. Strop byl vysoký a klenutý, pomalován kresbamy z dob antického říma.
Shiori zaklepala na dveře a o krok od nich odstoupila, jako by se bála, že se otevřou a praští jí do nosu. Uchechtla jsem se a odplatou mi bylo, že mě Shiori spražila pohledem. Rychle jsem odvrátila zrak obloukem a hrála omámení krásou květináče nedaleko od dveří. Byla v něm květina, která mi spíše než květinu, připomínala mini palmu, bez kokosových ořechů s velkými granátově zbarvenými květy.
"Vstupte," ozvalo se z místosti za dveřmi. Shiori vstoupila a mě vtáhla za sebou. Vyhákla jsem se z jejího sevření a postavila se vedle ní s rukou v bok a mírně zhouputá v bocích. Byly jsme v malé kanceláři z doby před opicema. Dobře, tak starý to tam zas nebylo, ale nikde jsem neviděla počítač, mobil, kávovar, nebo jinou elektronickou věcičku. Za velkým tmavým stolem pokrytém papíry, seděla žena, které bych tipovala tak 25 let, rozhodně ne starší. Za ní byla knihovna, pokrývající celou stěnu, nalevo prosklená vitrýna se zarámovanými fotkamy, napravo skříňka se šuplíky. Podlaha byla pokryta vysokým kobercem.
"Ano?" Zeptala se žena. Až teď jsem na ní zaměřila. Měla srdcovitý obličej a dlouhé vlnité blonďaté vlasy jí volně splývaly na ramena a ještě kousek pod ně. Měla velké modré oči a opět bledý obličej. Kolik ještě potkám chodících mrtvol? Proti své vůli jsem se uchechtla, žena se na mě podívala, ale nezlobila se, tvářila se spíš nechápavě a trochu tázavě. Omluvně jsem se pousmála a koukla jinam. Slova se ujala Shiori.
"Jen jsem sem doprovodila kámošku, Miyako Saruta."
"Oh, jistě," Všimla jsem si vizitky, která byla postavena na stole a rychle přelítla očima jméno. Slečna, nebo paní Greyová. Žena otevřela šuplík ve stolku a podala mi papír, který byl celý popsaný malým písmem a dole byl natisknutý rozvrh.
Shiori přelítla papír očima, pak kývla, poděkovala a nakonec se naklonila ke mě a polohlasem mi řekla, že tu mám ještě zůstat a odpovědět pravdivě na všechno, na co se mě slečna Greyová zeptá. Kývla jsem a Shiori odešla.
"Sedni si," žena kývla na křeslo stojící před stolem. Přikývla jsem a sedla si.
"Ty jsi Akira, že ano?" Zeptala se mě a upírala na mě zrak. Uhla jsem pohledem a koukla na prosklenou skříňku.
"Ehm, ano." Nervózně jsem poposedla a znovu se na ní podívala.
"Dobře. V pokoji se můžeš odstrojit. A už nemusíš říkat, že jsi Miyako." Zamrkala a v tu chvíli vypadala strašně roztomile. Jako štěně. Pousmála jsem se a znovu kývla.
"Můžeš jít," kývla směrem ke dveřím. Děsně jsem zrudla, stoupla si a se skloněnou hlavou se chystala vyjít ze dveří. Kdybych to nebyla já, tak by se mi to i podařilo, ale jelikož jsem to stále byla já, Akira, tak jsem do někoho vrazila. Ten někdo prudce natáhnul ruce před sebe, takže jsem se ani nesrazili, ale stejně to byla příšerně trapná situace. Držel mě za ramena a když jsem zvedla hlavu a spozorovala zelené oči a rudé vlasy pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu.
"Čau Kohaku, co tady děláš? Ty tady taky studuješ?" Vychrlila jsem to ze sebe na jeden výdech. I on se usmíval od ucha k uchu.
"Jo, už třetí rok." Zasmál se a já znova zrudla.
"Eh, to je fajn, aspoň tu někoho budu znát," pousmála jsem se, rychle kolem něj prošla a zamířila k Shiori. Společně jsme vyšly z budovy a zamířili k té budově s mnoha okny. Když jsme vešly dovnitř, okamžitě mě napadlo, že je mnohem větší, než se zdála být. Zatočily jsme do prava a octily se na chotbě zrovna tak vybavené, jako předtím navštívená budova. Mramorová podlaha, částečné dřevěné obložení na stěnách a tmavě oranžové tapety. Byly tu i stejné lampy, které vrhaly zvláštní studené broskvově zbarvené světlo. Nezabránila jsem tomu, aby si mi z chladného vzduchu nezježily chloupky na rukou. Protřela jsem si paže a koukla na Shiori, které zkoumala plánek na zdi. Koukla jsem jí přes rameno a snažila se ve zpleti čar a čísel zorientovat. Nebylo to těžké. Ukázalo se, že je to rozpis pokojů. V horní části plánku byly nakresleny obdélníky značící pokoje a čísla v nich čísla pokojů. Když bylo v jednom pokoji více čísel nad sebou, tak každá řádka čísel ukazovala jedno patro. V prvním patře byly pokoje jedna až deset. Já měla pokoj, což znamenalo, že jsme museli jít do druhého patra. Jednoduché jak facka. Odpoutala jse zrak od plánku a následována Shiori vyšla po dřevěných točitých schodech, vedoucích do druhého patra. Zastavila jsem se před třetími dveřmi do schodů a otočila se na Shiori.
"Tak jo, dík žes mě sem dovedla," řekla jsem, jelikož mě nenapadlo nic inteligetnějšího.
"Fajn, napíšu ti." Mrkla na mě a pak zase zmizela po schodech dolů.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu otevřela dveře do pokoje. Naskytl se mi pohled na menší místost se dvěma postelema po stranách dveří. Naproti byl prostorný dřevěný stůl ze světlého dřeva a u něho dvě židle, vedle stolu byly ještě dveře, zřejmě vedoucí do koupelny. Na jedné z postelí seděla dívka a četla si. Měla dlouhé havraní vlasy, sepnuté ozdobným skřipcem. Když jsem vešla zvedla hlavu a usmála se na mě širokým úsměvem. Pousmála jsem se a sedla si na druhou postel.
"Jsem Kotone," představila se, zaklapla knížku a hodila jí vedle sebe na postel.
"Já Akira, hele tam je koupelna, viď?" kývla jsem hlavou směrem ke dveřím.
"Jo," přikývla. Kývla jsem a vešla do koupelny. Na poličce nad umyvadlem byla lahvička s odličovadlem, které jsem hned použila. Taky jsem si vyndala z očí čočky a umyla si hlavu. Z vlasů se mi vyplavila veškerá oranžová barva, takže jsem teď měla zase blonďato-hnědý, jako předtím. Vlhké vlasy jsem si ovázala ručníkem a zatímco jsem se zkoumala v zrcadle - obvzlášť jsem se zaměřila na moje opět ledově modré oči - jsem přemýšlela o všem, co se za těhe pár dní stalo. Nejvíc jsem teď stála o to, abych se začlenila jako normální studentka, I když to zřejmě nebude tak lehké. Zamrkala jsem, jako by mi ta divná modrá mohla z očí zmizet. Povzdechla jsem si, vysušila vlasy ručníkem, který jsem pak hodila přes topení. Aspoň tady nebyla zima jako v chlaďáku. Zatřásla jsem hlavou ze strany na stranu a rukou si prohrábla vlasy. Byl to nezvyk, mít je najednou krátké. Pokrčila jsem rameny a vyšla z koupelny zpátky. Hodila jsem se zády na mou postel, skřížila kotníky a koukala na strop.
"Akiro?" Natočila jsem k dívce hlavu. Dívala se na mě trochu jako na zjevení, ale usmívala se.
"Neptej se." Řekla jsem s drobnou dávkou sarkasmu a znova se zahleděla na strop. Čekala jsem, že se urazí, nebo něco, ale Kotone jen přikývla a její úsměv se ještě rozšířil.
"Jsem ráda, že mám zrovna tebe, jako spolubydlící." Řekla a nespouštěla ze mně zrak. Zavrtěla jsem se a přiměla se posadit.
"Jo… asi jo." Zamumlala jsem pro sebe. Pohled mi padl na knížku, kterou dívka předtím četla.
"Co to je?" Stoupla jsem si a naklonila se ke knížce, abych si přečetla název. Mokusei a Dosei. Nechápavě jsem se zamračila a koukla na Kotone.
"Můžu se kouknout?" Zeptala jsem se. Dívka s úsměvem přikývla. Vzala jsem si knížku a sedla si zpátky na postel. Skřížila jsem nohy do turka a opřela se o zeď, zatímco jsem listovala knížkou. Byla psaná drobným písmem a často se tam objevovaly obrázky dvou žen z kašny. Kotone si sedla vedle mě.
"To jsou bohyně. Ta s těma dlouhýma černýma vlasama je Mokusei a ta druhá Dosei. Tady v té škole nás učí s nima komunikovat a další věci." Vysvětlila Kotone.
"Aha," Nemusím vám ani říkat, že jsem si zase připadala jako pitomec. Zavřela jsem knížku a podala jí dívce s tím, že si jí ještě někdy půjčím.
"Hele, neznáš náhodou Kohaka? Takovej vysokej, má rudý vlasy a zelený oči."
"Ehm, jo. Tak trochu. Je to syn ředitelky, znám ho jen od vidění." Poklesla mi čelist. Kohaku je syn ředitelky?! Jo, tak teď si si připadala jako úplnej debil. Divný je taky to, že "slečna Grayová" mohla mít maximálně 25 let, to by znamenalo že..eh, nejsem dobrá v matice, každopádně bylo divný, že byl její syn, když mohl klidně být její brácha. Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. Osoba stojící za dveřmi ani nečekala na vyzvání a vešla dovnitř, přičemž automaticky padla na Kotoninu postel.
"Kotone, neuvěříš co se právě stalo, já-" Až teď si všimla mé maličkosti. Byla to dívka se zvláštně modro-fialovými vlasy a červeno-hnědýma očima.
"Umeko, tohle je moje nová spolubydlící Akira. Akiro, tohle je moje kámoška Umeko." Dívka zamrkala a koukala mi do očí, z čehož jsem nebyla zrovna nadšená.
"Kotone, ona je…" nechala větu vyšumět, ale já věděla co chtěla říct. Ona je královská. Mamamia, tady to bude ještě veselé.
"Jo, není to skvělý?" Kotone to řekla s nefalšovaným nadšením.
"To teda je! Chiharu pukne závistí, až to zjistí! Počkejte tady, doběhnu pro zbytek party!" Nenechala mě nic namítnout a byla pryč.
"Hm…" zabručela jsem si pro sebe a zase sebou práskla na postel. Tomuhle jsem se právě chtěla vyhnout. Nechtěla jsem, aby kolem toho bylo takový povzvižení. Bože… vlastně Bohyně, když už jsem u toho. Neuběhly ani dvě minuty a Umeko se vrátila ještě s dvěmi dalšími dívkami. Jedna z nich měla stejně fialovo-modré vlasy, ale na krátko ostříhané, a oči neměla červeno-hnědé, ale fialové, stejně jako Natsomi. Druhá dívka měla vlasy bílé jako sníh, schované pod zářivě červenou kapucí dlouhého rudého pláště, který byl pokryt spletitými vzory, které mi zdánlivě připomínaly šlahouny květin. Zdála se být tak trochu mimo. Připomínala mi víc, než živou osobu, sochu z mramoru. Její tvář byla strašně bledá a oči měla stejně červené, jako hábit, které se jí při každém kroku vlnil kolem těla. Měl dlouhé, dole rozšířené rukávy, ze kterých dívce byly vidět jen špičky prstů. Zaměřila zrak na mě a zahleděla se mi do očí. V jednu chvíli se jí rozšířily zorničky a v druhé si něco zamumlala, aniž by přitom vydala hlásku. Poté se podívala jinam a sedla si na Kotoninu postel. Dobře, musím říct, že mi z ní běhal po zádech mráz. Zamrkala jsem a zaměřila se na to, co si dívky mezi sebou povídaly. Nadechla jsem se spustila:
"Fajn, teď si připadám jako nějakej exponát. Můžete se prosím chovat normálně, jako bych nebyla královská?" Dívky se na mě tak trochu "překvapeně" podívaly. Slova se ujala Umeko.
"Akiro, tohle je moje ségra, Azumi. Azumi, Kotonina nová spolubydlící Akira." Jo, mohlo mě napadnou, že jsou to sestry, jsou si podobné.
Dívka v červeném hábitu se na mě znova podívala, ale oči už naštěstí zůstaly normální (Pokud se dá považovat za normální, když jsou panenky ohraničené zářově rudou barvou, jako by byli vyprané v pervolu.)
"Já jsem Setsuke." Řekla.
"Jo, Sestuke je naše oficiální věštírna," zasmála se Umeko a objala Setsuke kolem ramen.
"Věštírna?" Koukla jsem na Kotone.
"Má vize z budoucnosti a mimo to je strašně chytrá. Taky ovládá energii." Pokrčila rameny. "Tak jo, půjdem na večeři a seznámíme tě se zbytkem party." Zazubila se. "Další členové totiž nesmí na dívčí kolej," zasmála se.
"Fajn," pokrčila jsem rameny a vyšla za Kotone na chodbu. Sešly jsme po točitých schodech a vyšly ven z budovy. Snažila jsem se ignorovat pohledy ostatních studentů, kteří se na mě dívali buď nechápavě, šokovaně, nebo mě probodávali vražednými pohledy. Kotone šla první, já za ní, vedle mě šly fialové sestry a za mnou Sestuke, která se tvářila stejně netečně, jako v pokoji.
Vyšly jsme z ubytovny a vešly do budovy, kde byla kancelář, teď jsme ale zamířily doleva, kde byly velké prosklené dveře, vedoucí do prostorné místosti, vymalované (překvapivě) bílou barvou. Nebyla tu okna, ale uprostřed místosti byl na stropě velký křišťálový lustr, který vše zahaloval stříbřitým světlem. Navzdory tomu, že celá budova působila značně staromódně, tak v jídelně bylo moderní vybení, včetně automatů na sušenky, nebo pití, případně horké nápoje, jako kafe nebo horká čokoláda. Stolky vlastně byly velké, sitě oranžové desky na kovové šedé tyči. Židle byly také na ten způsob. Kolem jednoho stolku bylo osm židlí. Tři z každé strany a potom dvě naproti sobě. Na jedné straně byly ve zdi "okna" kde se vydávalo jídlo. Podlaha byla rovněž z dlaždic, jako ostatní místosti, ale tady byly bílé a byly pokresleny stejnými ornamenty, jako měla Setsuke na plášti. Alespoň mi to tak připadalo.
"Máš hlad?" Zeptala se mě Kotone.
"Jako vlk," vyhrkla jsem a všichni se začali smát, samozřejmě až na Setsuke. Ta si dál držela svojí masku důstojnosti. Kotone popadla jeden z oranžových táců a šla si stoupnout k oknům, já udělala totéž a fialové sestry a Setsuke taky. Nadechla jsem se a do nosu mě praštila známá vůně bramboráků a uzeného masa se zelím. Cítila jsem, jak se mi sbíhají sliny a rychle jsem popadla jeden z talířů, který byl doslova pokrytý bramboráky a zelím a následovala Kotone k jednomu ze stolků, kde seděli dva kluci. Jeden z nich měl tmavě hnědé vlasy, skoro do černa a tmavo-modro-fialové oči a druhý měl světle hnědé vlasy a zelenožluté oči. Kotone si sedla naproti tomu s černými vlasy a já tudíž proti tomu druhému. Oba na mě koukali, jako by právě viděli ducha - to je s pootevřenou pusou a rozšířenýma očima - a já měla sto chutí protočit oči a následně jim vrazit. Setsuke si sedla mezi Kotone a toho černovlasého kluka. Azumi si sedla vedle mě a Umeko vedle zeleno-okého kluka.
"Lidi, tohle je Akira a opravdu nechce slyšet narážky na její oči." Řekla Kotone a já jí za to věnovala široký úsměv plný díků. Jelikož se ti dva chtěli představit oba ve stejný čas, splynulo to v jedno velké Yutksuo, z čehož jsem nepochopila naprosto nic. Kluci po sobě začali házet vražedný pohledy a Umeko zvedla ruku na znamení STOP a sama je představila, nejdřív ukázala na toho černovlasého.
"To je Mitsuo a ten druhý je Yukito," Mitsuo se na mě zakřenil, zatímco Yukito se jen usmál. Hned mi přišel šíleně roztomilý. Když jsem se ndechla, abych něco řekla, pohledy všech studentů ve třídě se posunuly ode mě ke dveřím, což znamenalo, že je tam pravděpodobně někdo šílenější/zajímavější než já. Podívala jsem se tím směrem taky. Na prahu dveří stála dívka s neonově zelenými vlasy, spletenými do dvou copů po stranách hlavy. Zdálo se, že si tu pozornost vychutnává. Pomalu přejela všechny pohledem a zastavila se na mě. Stála dost blízko na to, aby si všimla mích očí, což byl také nejspíš ten důvod, proč přivřela oči do úzké čárky. Otočila jsem se zpátky k jídlu, v němž jsem se začala nimrat vidličkou. Najednou jsem neměla vůbec hlad.
"Tý si nevšímej, myslí si, že je bohyně ví jak důležitá," Azumi se ušklíbla a poslala zelenovlasé dívce vražedný pohled. Pokrčila jsem rameny a pousmála se. Setsuko měla stále bezemoční masku. Pravděpodobně jí budu říkat Saw. Ten měl taky masku. Uchechtla jsem se při myšlence, jak by Setsuko s jeho maskou vypadala. Bohužel, pohledy všech se postupně zaměřili zase na mě, což mě strašně vytáčelo.
"To tu ještě neviděli královskýho, nebo co?" Zeptala jsem se sama sebe tichým zamumláním. Fialové sestry si o něčem velmi nadšeně povídaly a já se zapojila do rozhovoru.
"Co tak velkolepýho řešíte?" zeptala jsem se.
"Vánoční ples. Musíme vyrazit na nákupy, než nám vyberou všechny hezký šaty." Zazubila se na mě Umeko.
"Souhlas." Přitakala Azumi, zjevně nadšená touhle myšlenkou.
Otočila se ke klukům: "Od vás samozřejmě čekáme, že nás pozvete." Zasmála se.
"Víš, že se to nestane." Řekl Mitsuo s pobaveným úsměvem. Azumi se nadechla, aby něco řekla ale Kotone jí skočila do půlky slova.
"Tak jo, vy si tady řešte ples a my, chytrý lidi, půjdeme do pokoje." Ukázala na mě a Setsuke, následně vstala, vzala tác a prázdnej talíř odnesla k jednomu z oken v zadní části jídelny. Udělala jsem totéž a zatímco Setsuke a Kotane se ještě na chvilku vrátily ke stolku, kde se fialové sestry a kluci hádali já vyšla z jídelny a ZASE do někoho narazila. Modlila jsem se, aby to nebyl Kohaku, protože takový ztrapnění bych už asi nepřežila. Ukázalo se, že kluk (Ano, mám štěstí, že se srazím s každým klukem), do kterého jsem vrazila tentokrát byl modrovlasý a měl tmavě hnědé oči, skoro černé. Kolem pravého oka měl červené tetování. Začala jsem koktat omluvu a několikrát zamrkala, protože se mi koukal do očí. Tedy spíše, na barvu mích očí, což mi bylo dost nepříjemné. Samozřejmě jsem zrudla jak rak. Uhla jsem pohledem, protáhla se kolem něj a rychle vyběhla z budovy do ubytoven. Ve svém pokoji jsem padla na postel a chystala se propadnout hanbou, když do místosti vlítla Kotone.
"Víš vůbec kdo to byl?" Zeptala se mě vzrušeným hlasem a poskakovala v sedě na posteli.
"Ne?" Zvedla jsem hlavu z polštáře a koukla na ní, pak zase hlavu nechala padnout. "Vím jen to, že jsem se dneska srazila už se dvěma klukama. Ředitelky synem, přímo před její kanceláří a s…." znova jsem na ní koukla a čekala na vysvětlení, kdo byl další obětí mé nešikovnosti.
"To byl Akihiro! Nejlepší bojovník na škole a taky nejvíc sexy kluk na celé planetě!" Vypískla.
To to tady pěkně začíná…

* * * * * *


Další kapitolu eště stále nemám, tak se uvidí, jestli tu bude do zejtřka. xD - Jo, máte pravdu, měla bych to mít dopředu vymyšlený a ne to vymejšlet za pochodu xD Doufám, že jsem na žádnou osobu nezapomněla. xD

- Kotone
- Umeko
- Mitsuo - Yukito
- Azumi
- Setsuko
- Akihiro
- "Slečna" Greyová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jituí Jituí | Web | 1. září 2012 v 17:33 | Reagovat

Ta povídka je super už se těším na další dílek...jinak už si můžeš u mě vyzvednout diplomek :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama