Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

4. Kapitola

31. srpna 2012 v 11:35 | Zameya |  Poslední z rodu

4. Kapitola - Divná škola a ještě divnější kašna


"Vstávat holka, musíme na letiště."
Shiořin hlas mě vytrhl z bezesného - díkybohu - spánku. Zamžourala jsem do prudkého světla a vstala. Asi jsem vstala moc rychle, jelikož mi začala brnět hlava a měla jsem pocit, jako bych lítala. Zavrtěla jsem hlavou a došla se do koupelny opláchnout, vyčistit si zuby a podobné nezbytné věci. Když jsem se vrátila zpět do ložnice, Shiori byla pryč. Pokrčila jsem rameny a převlíkla se. Tentokrát jsem si vzala hnědý top a džíny. Posadila jsem se zpátky na postel a přemýšlela o tom, co jsem viděla předchozí den. Kručelo mi v břiše. To bude asi tím, že to, co jsem včera snědla, jsem včera taky vyzvracela. Otřásla jsem se, když se mi vybavila tu pachuť a koukla po pokoji. Byl vážně luxusní. No, co byste od čtyř hvězdiček čekali, že? Ve chvilce se Shiori vrátila. Vzala ten železný kufřík a sedla si ke mně na postel.
"Nemáš fobii z injekcí, doufám." Zvedla jsem obočí a pak mi došlo, že ta věc v kufříku je zřejmě injekce. Zavrtěla jsem hlavou.
"Super." Přísahala bych, že se zazubila. Bože, co chce dělat? Chce mi píchnout do krve něco, z čeho budu šílená? Nebo narkomanka? Nebo se začnu měnit v mouchu? Jako z toho filmu, kde vědec dostal do těla mouší geny a začal se měnit v mouchu? Otřásla jsem se. Shiori otevřela kufřík a vyndala z něj stříkačku.
"Nechci, aby tě někdo poznal podle DNA." S těmi slovy mi píchla stříkačku do ramene. Když jí po chvilce vytáhla, dala mi přes ranku náplast, jelikož mi začala téct krev. Dobře, tak mouší geny to asi nebudou a jsem za to ráda. Nechtěla bych, aby mi vypadaly nehty a zuby. Fuj.
Nic převratného se nestalo, takže jsem se uklidnila. V autě jsem se pak Shiori zeptala co udělá s autem.
"Nechám si ho u jednoho kámoše. Pak budem muset jet autobusem." Pokrčila rameny.
"Tak cos včera viděla?" Zeptala se.
"Sura."
"Sura?"
"Sura."
"Ale, jak to?"
"To bych taky ráda viděla. Zdál se úplně v pohodě. Seděl a koukal na mě - teda Toshiho."
"Zkusíš to znova?" Zeptala se nedočkavě.
"Možná večer, nechci riskovat, že bych pak zase chtěla spát."
"To máš pravdu," přikývla. Krátce jsem se na ní podívala a všimla si, že má mezi ramenem a loktem tetování.
"Hezké." Zamumlala jsem, pak jsem si uvědomila, že to samé tetování, jsem jednou viděla u Araty.
"Co je to zač?" Zeptala jsem se. Tetování mělo tvar trochu jako pavouk. Kulatý střed a od toho někoik čar nahoru a dolu.
"Shiori zachytila můj pohled.
"To mají všichni strážci. Znak, že jsme oficiální strážci a ne jen ve výcviku. Podle toho, kolik máme zkušeností se nám rozrůstá."
"Samo od sebe?"
"Jo." Kývla.
"Zajímavé." To bylo jediné, na co jsem se vzmohla.
"Proč ste všichni měli to samé oblečení? To je nějaká uniforma, nebo co?" Zeptala jsem se.
"Tak trochu." Jelikož mi zřejmě nehodlala dát bližší vysvětlení, pokrčila jsem rameny a koukla z okna. Neměla jsem chuť ptát se na něco dalšího, když mi odpovídala jednoslovnými odpověďmi.
Shiori o chvíli později zastavila před hezkým rodinným domkem. Obě jsme vystoupily. Z domku vyšel mladík s černými vlasy a tmavě modrýma očima. Už zase, to je ta barva tak obyčejná, že jí má každej druhej člověk? Zůstala jsem stát u auta, zatímco Shiori si s ním šla promluvit. Chvilku se zřejmě bavili o autě, ale pak se - pravděpodobně - kluk zeptal, jak se jmenuju, případně, kdo jsem, protože kývnul směrem ke mně, potom se na mě Shiori otočila a něco klukovi řekla. Ten kývnul a pak zmizel v domě. Doufala jsem, že neviděl, jak jsem zrudla. Shiori ke mě došla, pak vzala ze země batoh, který předtím vyndala z auta a šly jsme na nejbližší autobusovou zastávku, což znamenalo sotva pár metrů. Do té doby, než autobus přijel, sme spolu nepromluvily ani slovo, což mi vyhovovalo. Shiori zaplatila i za mě a obě jsme si sedly k zadním dveřím, jelikož budem brzo vystupovat.
"Jak dlouho poletíme?" Zeptala jsem se.
"Tak dvě hodiny?" Pokrčila rameny. Ztišila hlas: "Zkusíš se zase s někým spojit?"
"Já nevím." Taky jsem ztišila hlas. "Podle toho, s kým."
"Hlasuju pro Katsura." Mrkla na mě. Povzdechla jsem si.
"Jo, asi jo." Koukla jsem po autubusu, který byl ze tří čtvrtin plný. V zadu seděli nějací kluci a dost hlasitě spolu diskutovali. Řekla bych, že byli opilí, ale nevěděla jsem to jistě. Kolem nás pár lidí, kteří zřejmě jeli do práce a nakonec spoustu malých puberťáků. Tak dvanáct, nebo třináct let, ale mluvili jako třicetiletý dlaždici. Zatvářila jsem se znechuceně a obrátila pozornost k oknu. Po chvilce autobus zastavil a my spolu s několika dalšími vystoupily, naneštěstí dál nejeli ti kluci. Shiori protočila oči, chytla mě za loket a šla - se mnou v závěsu - na letiště. Po kontrole, jestli u sebe nemáme něco nezpečnýho jsme se usadily do letadla. Mělo pohodlná hluboká křesla, která se daly libovolně sklopit a tudíž se na nich dalo spát. Seděla jsem u okýnka, vedle mě Shiori a přes uličku dva z těch kluků. Nebyli opilí. Teda aspoň ne všichni. Další dva kluci seděli za náma. Sedačky byly překvapivě ještě pohodlnější, než jsem čekala. Chvilku jsem jen mlčela a koukala na sedačku přes sebou a všem okolo určitě připadala jak idiot - Jo, všimli ste si toho brzo - ale mě to bylo fuk. Ani jsem nevěděla, že nepřítomně zírám přes sebe, protože jsem byla myšlenkami úplně mimo. Shiori do mě šťouchla loktem.
"Hej!" Ohradila jsem se. "Co se děje?" Zeptala jsem se.
"Zkusíš to?"
Protočila jsem oči a rozvalila se na sedačce. Pak jsem si povzdechla.
"No jo, ale kdybych byla mimo moc dlouho, tak mě nějak prober. Ok?"
"Jasnačka."
Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila a pak se opřela a zavřela oči. Snažila jsem se myslet na Sura, jak nejvíc to šlo. Na ten den, kdy nás Arata představil a potom na ty dny, kdy jsem ho tajně sledovala při hodině Algebry. Před očima se mi mihlo několik bílých fleků a záblesky jasného světla. Potom jen černo. Zamračila jsem se a snažila se víc soustředit. Kde jsi Suro? Proč je tak těžký se ti dostat do hlavy? A pak se to stalo. Viděla jsem Surův obličej celý od krve, která mu tekla z nosu a z pusy. Ale nevypadal zničeně. Tvářil se spíš vítězně, jako by vyhrál souboj a při tom málem umřel. Obraz několikrát zablikal a pak zmizel. Trhaně jsem zavrtěla hlavou a přinutila se otevřít oči.
"Co to bylo?" Zamumlala jsem si pro sebe a zmateně koukla kolem. Shiori stále seděla vedle mě a zdálo se, že spí. Snažila jsem se následovat jejímu příkladu, přičemž mi pohled padl na digitální hodiny. Překvapeně jsem ztuhla a zírala na ně s otevřenou pusou. Byla jsem mimo přes dvě hodiny? Zamrkala jsem.
"Shiori," zašeptala jsem a drkla do ní loktem. Otevřela oči a pak je zase pevně stiskla. Když je otevřela podruhé už se zaměřila na mě.
"Tak co?" Druhé slovo se spojilo v jedno táhle zívnutí.
"Nic. Neviděla jsem o dělal. Jenom jeho obličej."
Shiori se zamračila, až se jí na čele udělala vráska. Zřejmě nad něčím přemýšlela. Nehodlala jsem ji vyrušovat, tak jsem se jen opřela a zůstala sedět s pohledem upřeným do okna.

Když se letadlo zastavilo a my měli, cituji, opustit svá místa - já bych řekla: vypadnout z letadla - stoupla jsem si až moc rychle, což pro mě znamenalo okamžité naskákání černejch fleků do mého zorného pole, pocitu že jdu po želé a oddělení hlavy od těla. (Pocit oddělení hlavy od těla, ne že by mi najednou ulítla hlava.) Chytila jsem se sedačky a se skloněnou hlavou čekala, až mihotavé fleky zmizí.
"Hej, jsi v pořádku?" Napadlo mě, že je to Shiori, tak jsem chtěla něco odseknout v tom smyslu, ať si nedělá starosti, že jsem Rambo, jen s tím rozdílem, že jemu se z krve nedělá šoufl a proto mě zarazilo, když jsem si uvědomila, že to na mě promluvil jeden z těch kluků, kteří byli za náma.
"Eh, jo. Jen se mi trochu zatočila hlava, jsem v pohodě." Snažila jsem se o optimistický úsměv, ale kapku mi to nevyšlo, takže vznikl jen úšklebek. Ucukla jsem rukou, kterou jsem se držela sedačky, protože se jí "omylem" dotkl a snažila se pohledem vyhledat Shiori.
"Koho hledáš? Tu dívku, co vypadá stejně jako ty?" Zeptal se.
"Kam šla?" Krátce jsem se na něj podívala, ale to mi stačilo, abych si ho kompletně prohlídla. Byl to roztomilý. Vysoký, měl rudé vlasy a výrazně zelené oči. Shiori, jestli tě okamžitě nenajdu, tak tě osobně uškrtím! V duchu jsem jí nadávala do všeho možnýho a některá slova by se rozhodně nemohla zařadit do slovníku dospívající mladé dívky z dobré rodiny. Dobré? Jo, vlastně. Královské. Ušklíbla jsem se.
"Myslím, že už je venku. Mimochodem jsem Kohaku." Usmál se na mě a já ho za to v duchu proklínala, až moc mi připomínal Sura. Čím? Tím úsměvem? Ach jo, měla bych se přestat chovat, jako, že mi ůh hází klacky pod nohy.
"Jo, díky, jsem Miyako. A ta druhá holka, je mimochodem moje dvojče Miyoko." Trochu se mi pletl jazyk, když jsem ty jména vyslovovala. Ale nezdálo se, že by si toho všiml, za čož jsem byla ráda. Pak se tam objevila Shiori a mě se ulevilo.
"Zařídila jsem nám taxíka, který nás odveze do Brooklynu." Právě v tu chvíli spozorovala Kohaka (Poznámka autorky: Nevím jak to jméno skloňovat, tak na to berte ohledy. xD) Poslala mě do pekla i s taxíkem a jemu věnovala zářový úsměv.
"Ahoj, jsem Miyoko, ty jsi?" Zamrkala a já měla chuť jí vlepit pořádnou facku.
"Je to Kohaku a my jdeme do taxíku." Skočila jsem do toho, abych konečně upoutala její pozornost. Zamračila se na mě.
"Do Brooklynu? Nechcete svézt? Já jedu s jedním taťkovo kámošem, klidně vás tam může hodit." V tu chvíli vypadal jako štěně prosící o suchar, což mi do tváře přinutilo široký úsměv.
"Jasně, moc rády!" Vyhrkla Shiori dřív, než jsem mohla říct něco inteligentního., jako, že děkujem, ale ne.
"Dobře," usmál se jako kočka, která právě sežrala kanára (Jo, baví mě přirovnávat ke zvířatům, když už se na to ptáte.) "tak za chvilku na prkovišti, hned před letištěm. Ok?" S tím se otočil a odešel z letadla. Shiori se za ním dívala a nepřekvapilo by mě, kdyby jí od pusy stékala slina.
"Od kdy jsi taková měkota? Jeden kluk." Dramaticky jsem dala oči v sloup a ona se na mě zamračila.
"Neříkej, že tobě se nelíbil. Mimochodem musíme pohnout, jinak nám i se svou určitě nadupanou károu zdrhne a my ho už v životě neuvidíme." Povzdechla jsem si a vyšla za ní do oslnivého slunce. Vzaly jsme si zavazadla - vlastně zavazadlo, když už jsme u toho -, prošly letištní halou, kde jsem si koupila plechovku coly se spoustou cukru. Věděla jsem, že mi to nic neudělá. Jsem strašně hubená, což se bohužel odráží i na mém hrudníku, z čehož nejsem zrovna dvakrát nadšená. Shiori se na mě dívala skepticky, já jen pokrčila rameny a dala si pořádnýho loka.
"Když u sme tady, tak si můžem koupit alespoň snídani." Jo, byl už skoro čas k obědu, ale stejně jsem si chtěla koupit longra z KFC a tak se i stalo. Po našem menším nákupu (kde jsem si mimochodem koupila ještě moc hezkou černou šálu, protkanou čevenýma bavlnkama) sme vyšly z budovy a zamířili to k Kohakovi. I když tam bylo spoustu jiných lidí, jeho zářivě rudé vlasy se nedaly přehlédnout na kilometry daleko. S úsměvem, sme se k němu - a jeho autu - prodírali davem. Konečně jsem měla možnost použít "ostré lokty", i když to způsobilo, že na nás docela dost lidí házelo vražedné pohledy. Když jsme stály před Kohakem, ulevně jsem si vydechla a tak trochu vykulila oči na jeho - resp. jeho táty kámoše - auto. Bylo to něco na způsob malé limuzíny. Shiori do mě drkla loktem a já ihned sklapla pusu. Opět jsem si připadala jako idiot.
"Chce mít někdo tu královskou čest a sedět ve předu?" Zeptal se nás s poťouchlým úsměvem. Shiori se na mě podívala a doslova mě probodávala pohledem a já jí to oplácela stejnou mincí.
"Fajn, to nevadí, vzadu je místa dost." Zasmál se a otevřel nám zadní dveře. Měl pravdu. Když jsem nastoupila, usadila jsem se za řidičem, který byl oddělený skleněnou tabulí. Sedadla byla otočená dozadu, kde byla další dvě sedadla. Na jednoz nich si sedla Shiori. Pravděpodobně čekala, ke které si Kohaku sedne, ten to ale vyřešil dobře, jelikož si sednul doprostřed. Jen tak, na podlahu. Seděla jsem jako na jehlách. Nechtěla jsem působit nevychovaně, kdybych se tu rozvalila, i když kožené sedačky jako by mě o to doslova prosily.
"A proč jedete do Brooklynu?" Kohaku prolomil nastávající nepříjemné ticho.
"Do školy," odpověděla jsem popravdě. Nechtěla jsem lhát, alespoň ne jemu.
"Vážně?" Viděla jsem, jak mu v očích létají jiskřičky. Na tváři měl široký úsměv.
"Jo vážně," pousmála jsem se. "Hádám, že ty taky."
"Jo, taky budu studovat." Slovo studovat řekl s imaginárníma uvozovkama.
"Super." Shiori to řekla tónem, který sám o sobě říkal STOP. Protočila jsem nad tím očima a začala ji ignorovat. Bavila jsem se s Kohakem o všem možným. Od kytek až po počítače a cesta nám uběhla velmi rychle. Za necelou hodinu jsme byli v Brooklynu a tudíž sme se museli rozloučit. Kohaku nám ještě dal telefoní číslo a pak i s tím úžasným autem zmizel.

"Toshi říkal něco o proměně." Zamumlala jsem si pro sebe.
"Cože?" Shiori na mě nechápavě pohlédla. Zavrtěla jsem hlavou, že nic a myšlenkami úplně mimo jsem jí následovala spletitými ulicemi Brooklynu, dokud jsme nedošly na travnatou parcelu. Shiori se před ní zastavila, stiskla ruce dlaněmi k sobě, jako by se modlila a se skloněnou hlavou začala něco odříkávat. Já stála opodál a dívala se na ní se zvednutým obočím.
Na parcele se začala zhotňovat několik budov. Jako by spadla mlha. Několikrát jsem zamrkala a zůstala na to civět s očima dokořán. Budovy nejdřív byly jen bílé a teď začaly nabírat barvy, třeba šarlatovou barvu střechy, nebo béžovou omítku. Budovy byly postaveny tak, že tvořily čtverec. Budovy nalevo a napravo byly hodně vysoké a měly spoustu oken. Budova před námi měla velkou železnou bránu černé barvy, se spletitými vzory květin. K ní vedla štěrková cesta. Místo mezi budovami bylo vydlážděné a uprostřed byla kamenná kašna, která měla tvar ženy v tóze držící nad hlavou planetu Saturn. Žena upírala svůj zrak k bráně a vypadala, jako by každou chvílí měla oživnout a tu planetu vrhnout na každého nezvaného hosta. Měla kudrnaté vlasy k ramenům, rovný nos a plné rty. Zády k ní byla opřená druhá žena, taktéž v tóze, ale měla dlouhé rovné vlasy a i když byla z kamene, tušila jsem, že je měla černé jako noc, narozdíl od ženy s kudrnatými vlasy, které jsem typovala červeno hnědé. Druhá žena su dívala vzhůru a držela Jupiter. Obě měly sandály jako ze středověkého Říma a obě byly neskutečně krásné. Uprostřed každé planety vytékal pramen křišťálově bílé vody, které stékala po stranách soch a tvořila tím menší vodopády. Ty se nakonec vlily do malého jezírka, tvořící podstavec fontány. Nedaleko byly volně roztroušené lavičky z mahagonového dřeva, které zvaly k posazení a obdivování krásy téhmel zvláštní fontány.
"Tak pojď." Vyzvala mě Shiori. Odpoutala jsem zrak od fontány a následovala ji do největší budovy za nádvořím.

* * * * * *

Když tak mě upozorněte na chyby, moc jsem to nekontrolovala. ;-) Jo, vím, že to tu mělo bejt až v září, ale to je fuk, né? xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akane Akane | Web | 31. srpna 2012 v 18:40 | Reagovat

Kks dievča ani nestíham čítať :D ale šup šup ďalej :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama