Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

3. Kapitola

30. srpna 2012 v 20:02 | Zameya |  Poslední z rodu

3. Kapitola - Krev, krev a ... -počkejte si- ... KREV.


Arata neodpověděl, což mi bylo dostatečnou odpovědí. (To slovíčkaření...) Otočila jsem se dopředu a strnule koukala rovně na silnici. Arata furt mlel něco o tom, že se musím uklidnit, ale já ho ani nevnímala. Začala jsem poslouchat, až když jsem uviděla tábor. Byl to vlastně shluk domů obehnaný plotem, nahoře s ostatným drátem. Když sme vjížděli do tábora, přišlo mi to spíše jako vězení, než mi došlo, že to mají kvůli bezpečnosti. Dostala jsem jeden z domků na konci tábora. Tvořili ho tři místosti, ložnice, koupelna a kuchyně spojená s obývákem. Hodila jsem batoh ke kožené pohovce a ztratila se do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu. Chtěla jsem všechno smýt. Všechen stres, který mi dnes zaplavil hlavu. Vychutnávala jsem si, jak voda stéká po mém těle a myslela na to, jak všechno odtéká spolu s ní. Když jsem se se poté vrátila do kuchyně v čistém oblečení, vyndala jsem z lednice bilý jogurt, do kterého jsem se hladově pustila. Není se čemu divit, když jsem celý den nejedla., tedy kromě té bagety. Musela jsem stále myslet na Sura. Na jeho tmavomodré oči. Úsměv, který tak často byl na jeho tváři, na jeho vlasy, které jsem chtěla cítit mezi prsty, zatímco bych ho k sobě tiskla a on mě ujišťoval, že vše bude v pořádku. Málem mi to vehnalo do očí slzy. Měla jsem chuť se rozbrečet, když jsem myslela na to, co všechno mu můžou Damorové udělat. Zaslechla jsem vchodové dveře a těkla k nim pohledem. Arata. Smutně se na mě usmál a šel blíž, když jsem vykřikla. Prudká bolest mi zaplavila tělo jako spalující oheň. Spadla jsem na zem, kde jsem sebou několikrát trhla, aniž bych přestala křičet. Přitiskla jsem si obě ruce na krk, žádnou ránu jsem nenašla, ale ta bolest. Ta bolest, bylo to skutečné, pevně jsem semkla rty, abych nevykřikla znovu a zavřela oči. Ležela jsem na boku schoulená do klubíčka a stále si držela krk. Cítila jsem, jak mi nějaká tekutina stéká po krku a následně kape na zem. Měla jsem pocit, jako by vše bylo zpomalené. Viděla jsem záblesky toho Damora, jak se nade mnou sklání s nožem od krve v ruce. Obraz několikrát zablikal, jako žárovka a najednou jsem nebyla v domku v táboře, ale v jakési místosti bez oken. Ležela jsem na betonové podlaze, tisknoucí si ruce ke krku a bolest mi zaplavovala celé tělo. Damor do mě kopnul do boku a já se převrátila na záda. Bolelo to dost, ale bolest na krku byla větší, že se mi ta v boku zdála jen jako bodnutí včely. Chvilku to bolí, ale pak si uvědomíte něco důležitějšího a ta bolest ustoupí do pozadí. Ležela jsem na zádech a lapala po dechu. Začala jsem se dusit vlastní krví. Přetočila jsem se na břicho a podepřela se rukama. Snažila jsem se krev vykašlat. Měla jsem pocit, jako bych měla v krku tisíce žiletek, sucho jako na Sahaře a přitom tolik krve, že jsem nemohla dýchat. Vyplivala jsem na zem dost krve, až se mi z toho dělalo mdlo. Divila jsem se, že ještě žiju, ale zdálo se, že moc dlouho už žít nebudu. Na to jsem ztratila příliš krve. Tekla mi I z nosu, takže jsem vůbec nemohla dýchat. Damor do mě znovu kopnul, jak jsem ležela na zádech naklonil se na de mně.
"Řekneš už, kam jí vezou?." Zeptal se a vychutnával si pohled na svou oběť. Natáhla jsem k němu ruce ve snaze mu něco udělat, ale on mě lehce odrazil a způsobil mi ještě pár ran nožíkem. Na krku mi udělal další hlubokou rýhu. Začala jsem se svíjet v bolestech. Před očima jsem měla rudé fleky. Znovu začal obraz blikat, chvilkama jsem viděla toho Damore s nožem z podlahy a chvilku jako by zeshora. Až na to, že ten na zemi jsem nebyla já, ale Suro. Ležel na zemi a ruce si tiskl ke krku, mezi prsty mu z rány vytékala krev.
"Nic se ode mě nedozvíte." Zachrčela jsem, teda on. Ale tu bolest jsem cítila stále, I když jsem to neviděla přímo jeho očima. Damor do Sura naštvaně kopnul. Už jsem zase viděla z jeho pohledu. Damor se tvářil téměř výsměšně. Sám byl celý od Surovi krve. Už se zase začal dusit. Otočil se na břicho a snažil se krev vykašlat.Byl to pocit, jako když zvracíte, jen o tolik bolestivější, protože si uvědomujete, že vás dusí vlastní krev. Pevně zavřel oči. Chvilku ještě vnímal světlo ze zářivky na stropě a pak mu pohled zastřela temnota.

Zmateně jsem zamrkala. Všechno bylo pryč. Zase jsem ležela v domku v táboře a dívala se do několika zděšených tváří. Bolest v krku, jako by nikdy nebyla a viděla jsem dobře. No, dobře, dalo by se říct, že trochu rozmazaně, jelikož jsem v očích měla slzy, které mi bránily rozeznat tváře.
"Akiro, jsi v pořádku? Akiro!" Poznala jsem Aratův hlas. Znovu jsem zamrkala a pomalu se posadila. Z jedné strany seděl Arata, z druhé Natsomi a naproti mě Kaoru, která se tvářila spíše překvapeně, než zděšeně, jako ostatní. Točila se mi hlava a před očima jsem viděla černé fleky.
"Oni ho… Oni ho zabili." Zašeptala jsem. "A teď budu zvracet." Vstala jsem nepatřičně rychle, až se mi rozostřil zrak. Stěží jsem vyběhla po schodech a vrazila do koupelny. Nahnula jsem se nad záchodovou mísu a vyzvracela všechno, co jsem snědla poslední dva týdny. Měla jsem pevně zavřené oči. Připomělo mi to, jak vykašlával Suro krev. Sedla jsem se a spláchla, pak jsem sklopila víko od záchodu a sedla si na něj. Vypláchla jsem si v umyvadle pusu, abych se zbavila hnusné pachuti a počkala, až normálně uvidím a budu schopná vstát. Pak jsem se dopotácela do ložnice. Práskla jsem za sebou dveřmi a skočila na postel. Začala jsem vzlykat, hlavu jsem přitom měla obrácenou do polštáře. Všechno je špatně. Všechno. Suro neměl umřít. Ne kvůli mě. Viděla jsem jak trpí. Ne viděla, citíla jsem to. Jako bych tam byla já a ten Damor zabíjel mě. Bylo to strašné. Tak skutečné. Za jeho smrt můžu já. Kdybych tu nebyla, tak by Suro ještě žil. Tyhle a jim podobné myšlenky mi zaplavily celej mozek. Nebyla jsem schopna se soustředit na něco jinýho.
Někdo zaťukal na dveře. Ať už to byl kdokoli, tak jsem ho nechtěla vidět.
"Di pryč!" Zaječela jsem, aniž bych zvedla hlavu. Ale ten člověk mě ignoroval. Otevřel dveře a sedl si ke mně na postel. Zvedla jsem se a sedla si do turka. Překvapilo mě, že vidím Shiori.
"Musíme zmizet, hned!" Řekla polohlasem. "Musím tě dostat do tý školy." Podívala se z okna.
"Jo, to mi taky došlo," řekla jsem podrážděně a popotáhla. Hřbetem ruky jsem si otřela obličej a zabodla pohled do přikrývky.
"Já myslím, hned teď." Řekla Shiori.
Podívala jsem se na ní se zvednutým obočím. Ona mi pohled opětovala, ale s klidnějším výrazem. Přelétla mě rentgenovým pohledem, jako by chtěla posoudit jak vypadám. Určitě jsem měla krví podlité oči a rozmazanou řasenku, takže jsem musela vypadat naprosto dokonale.
"Nikam nechoď," řekla a rychle vyběhla z pokoje. Pokrčila jsem rameny a plácla sebou na postel. Koukala jsem na čistě bílý strop a snažila se uklidnit.
Sakra. Sakra. Sakra. Bylo by lepší, kdybych nebyla žádná blbá princezna a mohla žít normální život mezi normálními lidmi. Nechtěla jsem myslet na to, kolik lidí ještě kvůli mě bude muset zemřít. Myslela jsem na spolužáky, na svý pěstouny a - bohužel - I na Yuriko. Co jí Hitaschi udělá, když se jí nepodaří mě zabít? To je otázka.
Do místosti vlítla Shiori, takže jsem už neměla čas se zabývat vlastními myšlenkami. Nesla s sebou spoustu věcí a jedna z nich byla … barva na vlasy?
Obočí mi vyletělo vzhůru.
"Nekoukej tak a padej do koupelny," bez otázek jsem jí poslechla. Nejdřív jsem si opláchla obličej studenou vodou, abych se uklidnila a aspoň trochu smyla to, co slzy poškodily. Vzala jsem si do koupelny židli a sedla si před velké zrcadlo. Shiori mi začala stříhat vlasy. Předtím jsem je měla někam pod lopatky, zatímco teď mi sahaly sotva na ramena. Pozorovala jsem jí v zrcadle s nechápavým výrazem. Když dostříhala, rozmíchala barvu a začala mi vlasy barvit. Skoro jsem omdlela, když jsem zjistila, že je to křiklavě rudá barva. Shiori si zřejmě všimla mého výrazu.
"Bude to napůl zrzavý," řekla, jako by si snad myslela, že mě tím uklidní. Měla jsem ráda předchozí barvu. Špinavou blondýnu.
Po dokončení mi vlasy - nebo aspoň to, co z nich po jejím zákroku zbylo - zabalila do nějakýho alobalu a převázala ručníkem. Vytáhla kosmetickou taštičku a řekla mi, ať si sednu tak, abych neviděla na zrcadlo. Začala dělat make-up, když skončila, dodělala mi ještě pihy tužkou na obočí a podala mi obdélníkové brýle s černými obroučky.
"Odtěď se jmenuješ Miyako Saruta." Řekla mi nakonec, když mi sundala ručník z vlasů a vysušila mi vlasy fénem. Podívala jsem se do zrcadla a vykulila oči překvapením. Vážně to nevypadalo tak hrozně. Vlasy vypadaly, jako by byli přírodně zrzavé s nádechem červené, k tomu opálená pleť s pihami. Jediné co mi připomínalo mé pravé já byla ledová modř v mích očích.
"A jak vyřešíš tohle?" Zamrkala jsem. Znovu jsem se podívala do zrcadla a zkoumala každou píď mého obličeje. Shiori na mě mrkla a podala mi malou kulatou krabičku. Čočky, no jasně. Přikývla jsem a snažila se, dát si čočky do očí, aniž bych si vypíchla oko. Nasadila jsem si černé brýle a znovu se pozorovala hodnou chvíli v zrcadle. Moje oči měly teď krásnou oříškovou barvu. Hodila po mě batoh a já ho jen tak tak stačila zachytit.
"Vezmi si něco, co se k tvýmu novýmu já, bude hodit a jestli budeš znva brečet, tak tě vlastnoručně zabiju," řekla a odešla z koupelny. Nebyla jsem si jistá, jestli to myslí jako vtip, nebo vážně. Ale v žádným případě, nebudu riskovat. Koukla jsem do batohu. Shiori má docela styl. Hodně dlouho jsem přebírala různé druhy oblečení do tílek až po kalhoty a nakonec jsem si vybrala broskvové šaty po kolena s hnědým silným páskem okolo pasu. Šaty neměly rukávy, ale silná ramínka a kulatý výstřih. Všimla jsem si - když jsem se zkoumala v zrcadle - že tenhle barevný odstín se ke mě docela hodí. Vešla jsem zpátky do ložnice a zůstala stát s otevřenou pusou na prahu. Na mé posteli seděla dívka se stejnými vlasy jako jsem měla já a přehrabovala se v hnědé kožené kabelce. Několikrát jsem zamrkala a došlo mi, že je to Shiori. Na sobě měla džínové kalhoty a světlé tílko, té samé barvy, jako jsem měla šaty. Při bližším prozkoumání jsem si všimla, že má tmavě modré oči. To mi snad udělala naschvál. Až na oblečení a barvu očí to bylo, jako bych se dívala na své dvojče.
"Shiori ty…" chtěla jsem něco říct, ale Shiori mě předběhla.
"Teď jsem tvoje sestra-dvojče a jmenuju se Miyoko." Mrkla na mě a zdálo se mi, že na chvíli - jenom na malou chvíli - se usmála. Ale to hned zmizelo. Docela mně překvapilo, jak moc sme si byly podobné.
Hodila po mě kabelku, která si mi k oblečení docela hodila a boty. Byly to docela vysoké hnědé lodičky. Chvilku jsem jen překvapeně mlčela.
"Co jim řekneme?" Podívala jsem se na dveře a ucítila kolem žaludku dívný pocit.
"Čím míň lidí o tom ví, tím líp." Podívala se stejným směrem a smutně se usmála. Skepticky jsem se na ní podívala.
"Nikdo nás neuvidí a to doslova." Vstala, přehodila si kabelku přes rameno a vyšla z pokoje, já vystřelila hned za ní, ale na vysokých podpatkách to moc neumím, takže jsem měla dost práce, abych se hned nepozdravila s podlahou.
"Hlavně na nihoko nemluv," sykla ke mně, když sme sešly ze schodů. Vlastně ona sešla, já zklopýtala, ale snažila jsem se udělat přitom co nejmíň rámusu. Jen jsem na ní kývla, že rozumím a vydrápala se na nohy. Protočila oči, jak mě pozorovala a pak se šla ke vchodovým dveřím. Všimla jsem si, že Arata nepřítomně zírá ke schodům a bylo mi ho líto. Bude překvapenej, až zjistí, že tam nejsem. Nebude trvat dlouho, než mu to dojde. Vyšly sme z domku, aniž by o nás někdo zavadil pohledem. Došli sme k jejímu autu, byl to černý wolksvagen passat. Otevřela jsem pusu a zírala na auto, jako by se mohlo každou chvíli rozplynout.
"Nečuč tak a nesedej," obrátila oči v sloup a já se jí ani nedivila. Musela jsem jí připadat jako úplnej debil. Sedla jsem si na přední sedadlo a ona se usadila na místo řidiče.
"To je tvoje auto?" zeptala jsem a až pak si uvědomila, že to musela znít, jako od debila.
"Ne, Santa Klause." Protočila oči a vyjela z tábora, jako by se nechumelilo.
"Sorry," zklopila jsem oči a koukla z okna.
"Hlavně mě v čas varuj, kdyby se ti zvedal kufr," ušklíbla se a dál se soustředila na cestu. Jen jsem se usmála na půl pusy. Přemýšlela jsem, jestli mlčet, nebo se na něco zeptat a kdyby to, tak na co bych se měla zeptat? Naštěstí začala sama.
"Řekni mi všechno o svých schopnostech," řekla, aniž by spustila oči z cesty.
Překvapeně jsem na ní pohlédla. Jak o tom může sakra vědět? Ale k odpovědi jsem se neměla.
"Fajn, rozmysli si to, ale chci vědět všechno." Spražila mě pohledem. Polkla jsem. Z týhle holky de ještě větší strach než z Kaoru a to už je o říct. Co jí mám všechno povědět?
"Ok, chápu to mlčení jako, že mi nevěříš, chápu to dobře?" Krátce na mě koukla. Sklopila jsem pohled a koukala na špičky bot. Pohrávala jsem si se střbrným náramkem. Alena mi říkala, že je to od mé pravé matky. Jediné, co mi jí připomíná. Je to vlastně řetízek s různými ozdobami., na který se další ozdoby můžou dokoupit a připnout. Já na něm mám pouze srdíčko a růži. Srdce za mámu a růži za tátu. Nic jsem si tam připínat nechtěla, I když mě spolužačky často přemlouvaly.
"Budeš mi věřit víc, když ti řeknu o svých schopnostech?" Zeptala se takovým tónem, který byl skoro milý. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ní.
"Jo, asi jo." Koukla jsem z okna. Shio- teda vlastně Miyoko. Přikývla a chvilku byla zticha.
"Umím lidem rozmazat vidění, nebo když nechci, aby mě nikdo viděl, tak se jednoduše z jejich vidění vymažu, ale to už si jistě zjistila. Taky ovládám něco, že mu by se dalo říkat energie. Dělá to ochranej štít, nebo se to dá použít na útok. Taky čtu lidem myšlenky. Kromě tebe." Podívala se na mě. "Jsi na řadě." Ani mě nepřekvapilo, že to řekla. Zhluboka jsem se nadechla.
"Myslím, že taky čtu lidem myšlenky." Krátce jsem koukla z okna a pak zpět na silnici.
"A dál?" Koukla na mě.
"Co dál?" Zeptala jsem zmateně.
"Dneska to nevypadalo, že bys četla Surovi myšlenky." Vzpoměla jsem si na to a rychle si přitiskla ruku na pusu, jelikož mi žaludek zase dělal akrobatiku.
"Pozor holka!" sykla na mě. "jestli budeš zvracet, tak zastavim."
Asi se opravdu o své autíčko bála. Víc než o můj žaludek, kterej ohl každou chvíli bouchnou, jako šptně načasovaná bomba.
Chvilku jsem čekala, až se mi žaludek uklidní a pak zpustila ruku.
"To ne, bylo to, jako bych to zažívala s ním. Jako bych já byla on, citíla jsem všechno, co on." Trhla jsem hlavou a koukala se ven, přičemž jsem v hlavě měla stále ten obraz, jak leží v té místosti a všude je spousta krve.
"Proč jsi zvracela? To to bylo tak hnusný?" Zeptala se.
"Nemám ráda pohled na krev," řekla jsem, chvilku jsem čekala a pak jsem vyhrkla: "Zastav!" Sotva se přestaly točit kola, vystřelila jsem z auta a odběhla kousek od silnice a znovu jsem začala zvracet. Slyšela jsem prásknutí dveřma a kroky. Vděčně jsem přijala papírový kapesník a otřela si pusu a ruce. Jedna výhoda krátkých vlasů - nepřekáží vám, když zvracíte. Vstala jsem a málem do někoho narazila. Ztuhla jsem na místě, protože jsem si až moc jasně uvědomila, že za mnou nestojí Shiori/Myioko. Popošla jsem pár kroků od té osoby, přičemž jsem se pomalu otočila. Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal. Byl to ten Damor, který zabil Sura. Možná až moc nápadně jsem vytřeštila oči a měla chuť na něj skočit a zabít do na místě. Místo toho jsem ztuhla jako špalek a nedokázala od něj odtrhnout pohled. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se k nám blíží moje dvojče. Damor se nevinně usmíval. Kdybych ho předtím neviděla, jak zabíjí Sura, určitě by první věc, která by mě napadla, byla, že je to ten nejhezší kluk, kterýho jsem v životě viděla. Byl vysoký a svalnatý. Obličej měl oválný s hranatou bradou, delším nosem a krásnýma očima mandlovitého tvaru, které byly průzračně modré. Na sobě měl černé úzké kožené kalhoty, koženou bundu, která krásně obepínala jeho tělo a měla vysoký límet, černé rukavice a na nohách boty, podobné kanadám. Vlasy měl vzadu ostříhané na krátko a jen vepředu měl hustou ofinu, rozdělenou na pěšinku, která mu téměř zakrývala oči. Pod jeho pohledem musela každá holka roztát. Ve chvíli u nás Shiori byla, chytla mě za loket a nahlas, aby to Damor slyšel, mi řekla, že už musíme jít, ale já se nedokázala hnout místa, přesněji řečeno, nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho očí.
"Jsem Tochi, milé slečny," vysekl nám poklonu, z čehož se mi málem rozklepala kolena.
"Já A-," Shiori mi nenápadně dupla na nohu a já se rychle vzpamatovala. "chci říct, že jsem Myiako a tohle je má sestra Myioko." Dokončila jsem větu a snažila se ignorovat bolest v prstech na pravé noze. To mě mohlo napadnout, představit se svým pravým jménem. Bože, já jsem magor. Natáhla jsem k Damorovi ruku, jako se to při seznámení dělá, ale on se sklonil, chytil mou ruku a zlehka mi jí políbil. Musím říct, že v té chvíli jsem si připadala strašně trapně. Určitě jsem zrudla jak rajče/paprika.
"Těší mě Myiako," pak to samé gesto zopakoval na Shiori. "Těší mě Mioko."
Konečně jsem se odhodlala k odchodu, čapla jsem Shiori za loket a táhla jí k autu. Sedla si za volant a já vedle. Cítila jsem, jak mi žaludek zase dělá přemety.
"Bože, to bylo… děsný," zaskučela jsem. Shiori se rozjela.
"Proč myslíš? Jasně, byl to Damor, ale aspoň příště neztuhneš, když už víš, jak vypadá."
"Kdybych u sebe měla nožík, nebo něco podobnýho, tak už bych byla bezpochyby mrtvá, protože bych ho chtěla zabít." Shiori překvapeně zamrkala a zatvářila se nechápavě. Krátce jsem se koukla do lesa, jestli ho tam neuvidím běžet, jako předchozí den, ale nic jsem neviděla. Třeba už je dávno pryč.
"To byl ten, kterej zabil Katsura," zamumlala jsem a snažila se zhluboka dýchat, aby uklidnila srdce, které mi spašeně tlouklo. Pohlédla jsem do zpětného zrcátka a na zadním sedadle jsem uviděla malý železný kufřík, jak se v něm ve filmech předávaj prachy, nebo zbraně a podobný důležitý věci.
"Ach." Shiori sebou trhla. "V tom případě chápu, ale nedělej žádný ukvapený závěry. Nemuselo by to dopadnout zrovna dobře. Pamatuj si, že Damorové nikdy nechodí sami."
"Co je v tom kufříku? Pašuješ drugy?" zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo jako vtip. Jsem dobrá herečka. Shiori se usmála od ucha k uchu. Doufala jsem, že pochopí, že chci změnit téma. Pochopila.
"Bohužel ne. Něco, co se ti nebude líbit." Krátce na mě koukla. "Ale uvidíš to až v Paříži v hotelu." Naprázdno jsem polkla, a zase měla pocit, jako bych měla v krku tisíc žiletek. Nebyla jsem si jistá, co mám očekávat. Pitvací nástroje? Sotva. Prachy? Asi těžko. Střelný zbraně? Musela jsem se uchechnout, jelikož tahle představa byla obvzlášť lákavá. Shiori si toho všimla, ale nechala to bez komentáře.
"Budeš znova zvracet, když se budu ptát, na to tvoje vidění?" Zeptala se.
"Ano. Ne. Já nevím." Povzdechla jsem si. Tohle znělo vážně inteligentně. "Co přesně chceš vědět?"
"Budu ti říkat otázky, ok?" Kývla jsem a snažila se maximálně soustředit na to, aby mi nevyskočil žaludek z krku.
"Takže ty jsi cítila, to, co cítil on, že? Jako bolest a tak."
"Jo."
"Viděla jsi to jeho očima?"
"Ehm… tak trochu."
"Jak to, tak trochu?"
" Chvilku jsem to viděla jeho očima, a potom jako bych byla na stropě a dívala se na něj zeshora a tyhle dva pohledy se měnili, ale ta bolest byla furt." Trhla jsem sebou a zadívala se na les.
"Co ti bylo včera, jak si vypálila z auta jako tryskáč?"
"Slyšela jsem, co si Arata myslí a potom i co si myslí Suro,"
Chvilku mlčela a zřejmě přemýšlela.
"Myslím, že to není čtení myšlenek." Řekla po chvíli. "Zřejmě máš možnost se vcítit do ostatních. Budu po tobě chtít moc, když ti řeknu, aby to udělala znova?"
Nechápavě jsem se na ní podívala.
"Co mám udělat?"
"Zkus třeba zjistit, co dělá Arata, nebo, lepší by bylo, zkus to s Toshim."
Zamrkala jsem a pak se pohodlně opřela do křesla. Zavřela jsem oči a začala si představovat, jak Damor vypadal, když jsme ho potkaly v lese. Kožená černá bunda, šedé kalhoty, modré oči, vlasy…

Utíkala jsem lesem neuvěřitelnou rychlostí, ale zároveň jsem viděla všechno naprosto dokonale. Každý kámen, větvička, a slyšela jsem každý zvuk, který se v okolí ozval. Po chvilce jsem vyběhla z lesa na nevelkou mýtinu. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Z lesa začínali vybýhat I ostatní Damorové. Jeden z nich ke mně přiběhl.
"Jak je na tom?" Zeptala jsem se.
"Už je po proměně. Je v trojce." Krátce jsem kývla a vykročila k velké kamenné budově hned za mýtinou. Vešla jsem dovnitř a vešla do nevelkých dveří na konci chotby. Cestou jsem potkávala stráže, oblečené stejně jako já -teda Toshi. Vešla jsem do nevelké chodby a zabočila dopravda, kde bylo několik dveří. Došla jsem k železným dveřím, na kterých byla červeně napsaná velká trojka. Vytáhla jsem z kapsy svazek klíčů a jedním odemkla. Rychle jsem vklouzla dovnitř. Dveře se zavřely a já se ocitla v malé místosti, připomínající vězení. Na posteli ležel mladík a zřejmě spal, dokud se nevešla. Teď se rychle posadil. Jelikož světlo vydávala pouze malá zářivka nad dveřmi, bylo tu šero. Všechno by bylo v pohodě, kdybych toho mladíka nepoznala. Jenže jsem ho poznala a tím šlo všechno do háje. Byl to Suro!

Prudce jsem zavrtěla hlavou.
"Jsi v pohodě?" Zeptala se nějaká dívka, ale hlas jsem nerozeznala. Pomalu jsem otveřela oči, ale okamžitě se I zatočila hlava a já je zase pevně zavřela. Opřela jsem se lokty o kolena a podepřela si čelo. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Když už jsem se jakž-takž vzpamatovala, narovnala jsem se. Všimla jsem si, že slunce už zachází za obzor, v dálce jsem uviděla několik světýlek. Bezpochyby jsme se blížily k Paříži.
"Jo, je mi fajn." Neřekla jsem to zrovna přesvědčivě. Povzdechla jsem si, zaklonila hlavu a zavřela oči. Strašně mě to vyčerpalo.
"Víš jak dlouho jsi byla mimo?" Ani jsem se nenamáhala otevřít oči.
"Ne?"
"Asi dvě a půl hodiny."
To už mě přinutilo otevřít oči.
"Hele, jsem strašně utahaná, nevím proč, ale prostě se potřebuju vyspat. Takže na to laskavě šlápni." Podezíravě se na mě podívala a já nepochybovala o důvodu. Bála se, jestli zase nebudu zvracet. Jo, ze všech lidí na světě, se musí dělat špatně z krve zrovna mě.
"Jsem v pohodě." Ujistila jsem jí, I když jsem si tím zrovna dva krát jistá nebyla a ona chtě, nechtě přidala plyn. Za pár minut jsme už parkovaly u jednoho luxusního hotelu. Shiori vzala ten divnej kufřík a tašku s věcma a já svou maličkost, přičemž jsem ji sotva držela na nohou. Shiori promluvila s recepční, ta nám poté dala klíč od pokoje a my se tam přesunuly. Já padla na pohovku a Shiori se šla osprchovat. Měla jsem sílu akorát na to, abych se převlíkla a došla k posteli celá.

* * * * * *

Moje oblíbená kapitola xD (Ano, tušíte správně, je to kvůli té krvi)

- Suro. Muhehehe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama