Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

2. Kapitola

30. srpna 2012 v 12:59 | Zameya |  Poslední z rodu

2. Kapitola - Katsuro je pryč


"Akiro, jsi vzhůru?"
Ten hlas mě přivedl zpět do reality. Otveřela jsem jedno oko a podívala se na Sura a zase oko zavřela. Pak mi ale došlo, kdo to je a byla jsem hned vzhůru. Posadila jsem se na posteli a trochu zmateně koukla kolem. Suro seděl na kraji postele a díval se mě, na tváři zase ten úsměv. Pousmála jsem se a uhla pohledem. Začínala jsem si pomalu uvědomovat, kde jsem. Povzdechla jsem si a podívala se zpět na něj.
On se podíval krátce jinam a pak zpět na mě, přičemž se mi zahleděl do očí a já se celá rozplývala.
"Akrio, já vím, že ke mně něco cítíš." Řekl a opět se podíval jinam. Chtěla jsem něco říct, ale jen jsem otevřela pusu, aniž by ze mně vypadlo něco inteligentního. Suro si sedl těsně vedle mně. Jednou rukou mě objal kolem pasu a druhou mi zvednul bradu, abych se na něj podívala. Pak se naše rty setkaly…

"Vstávej kůže líná!" Ach. Kaoru. Super. V duchu jsem se ironicky usmála a posadila se na posteli. Samozřejmě že to byl sen. Něco takového můžu jen těžko očekávat. Jelikož jsem se posadila moc prudce, ihned se mi zatemnělo před očima a zatočil celej svět. Mrkala jsem, abych černé fleky z mého vidění odehnala, po pár sekundách to přešlo.
"No, pohyb! Koukej vstávat!" Zaječela na mě znovu a já se už totálně probrala. Ten její ječák může člověk jen těžko ignorovat. Vstala jsem a koukla po pokoji. Na posteli bylo nějaké oblečení, zřejmě z mého batohu. Šedé kalhoty, bílá halenka a tmavé sáčko. To není z mého batohu a v žádném případě si to nevezmu. Vždyť budu vypadat nejmíň na třicet. Ušklíbla jsem se, počkala až Kaoru za svého obvyklého remcání zmizí a vytratila se do koupelny. Po osvěžující sprše jsem se převlíkla, ovšem do mého oblečení samozřejmě. Tmavě modré roztrhané džíny, bílé tričko a světle modrá mikina s kapucí. Vykartáčovala jsem si vlasy a spletla si je do copu na straně hlavy. Oči jsem si obtáhla černou tužkou a řasenkou. Rty jsem si obtáhla jelením lujem s broskvovou vůní. Vzduch býval každý den chladnější a já nechtěla riskovat popraskanou pusu. Zrovna, když jsem vycházela z koupelny, vešel do pokoje Arata.
"Super, tak už ses upravila. Jdeme." Ukázal přes rameno ke dveřím. Dneska na sobě měl to samé co včera. Překvapivě. Vyšli jsme na chotbu a zamířili ke schodišti. Byla jsem docela překvapená, že jsem je včera dokázala vyjít, když jsem praděpodobně byla úplně grogy.
"Takže, proč sis nevzala to oblečení?" Zeptal se po chvilce.
"Vzala bych si ho…," řekla jsem sarkasticky, "ale za patnáct let." Dodala jsem rychleji, než se mohl na něco dalšího zeptat. Uchechtnul se a mě bylo jasné, že tušil, že to řeknu. Vyšli jsme ven z hotelu a zamířili k zaparkovanému autu.
"Můžu dneska sedět ve předu?" Zeptala jsem se. Chtěla jsem tam sedět hlavně proto, abych neskočila Katsurovi kolem krku.
"V žádném případě," zamítl to. Protočila jsem oči a sedla si dozadu, Arata si samozřejmě sedl k volantu. Po chvilce se k nám připojili I Natsomi se Surem. Dívka si naštěstí sedla dozadu, takže teď seděl Suro přede mnou. No, není to nic moc, ale aspoň o něco málo lepší. Natsomi se dala celá popsat jediným slovem - Roztomilá. Byla to malá dívka s dlouhými tmavě hnědými vlasy a fialovýma očkama. Oči byli lemovány dlouhými černými řasamy, že skoro vypadala jako mrkací panenka. Světlá kůže jen pomohla k tomu, aby vypadala jako z porcelánu. Nicméně, kdyby si jí člověk pozorněji prohlédl, zjistil by, že zdaleka není tak nevinná, jak vypadá. Je jen o něco mírnější a slušnější Kaoru. Když člověk mluví s Natsomi, nemusí se bát, že by mu ukousla ruku, zatímco u Kaoru nikdy neví. Teď na sobě měla úzké džíny a bílou halenku, podobné té, kterou jsem měla připravenou na posteli, až na několik zásadních rozdílů. Tahle neměla ramínka, byl to vlastně spíše top. Přes něj měla stejnou koženou bundu, jako měl Arata a zbytek "týmu".
"Neměli byste jí ke mě pouštět," řekla jsem, abych přerušila to tíživé ticho v autě, nemusela jsem se zmiňovat, o kom vlastně mluvím, všem to bylo jasné, "jak si můžete být jistý, že mi v noci neperuší dýchání?" zeptala jsem se s poťouchlým úsměvem. Všichni se začali smát, až na Sura, ten se jenom usmál. Co bych od něj mohla čekat? Že se žačne řehtat přes celý město? Sotva.
"Nesmí tě zabít," řekl klidně, jako ostatně vždycky.
"To jsem ráda," řekla jsem také už vážným hlasem, ale nemohla jsem si odpustit ironický úsměv. Zase jsem se koukala z okna, až do chvíle, než se ozval můj žaludek.
"Sakra, snídaně mi jaksi vypadla z rozvrhu," ušklíbla jsem se. "Nemůžeš zastavit u benzínky, nebo tak něco?" Zeptala jsem se, otázku směřující na Aratu.
"Asi budem muset," řekl odevzdaně a u první benzínky zastavil. Chtěla jsem vystoupit z auta, ale on mě zastavil.
"Někdo musí jít s tebou." Tak jo, tohle už bylo docela přehnaný. To mě nenechaj asi jít samotnou ani na záchod, nepochybně by mě musela Natsomi hlídat, aby se ujistila, že v kabince nečeká nájemný vrah s kudlou, aby mě mohl zabít. Nebo je tam možná ten divnej klaun, z jedný počítačový hry. Ten byl vždycky schovanej ve skříni, a čekal, až tam někdo přijde a pak ho podříznul, nebo tak něco.
"Já s ní půjdu," nabídl se Suro a vystoupil z auta, než se někdo vzmohl na protesty. Šla jsem částečně před ním, jelikož se držel spíš za mnou. Bylo to dost divný. Vstoupila jsem do obchůdku a čapla první bagetu, kterou jsem uviděla. Suro to za mě zaplatil, jelikož jsem překvapivě neměla žádné peníze. Taky mě to mohlo napadnout a hodit si do báglu I peněženku. Pozorovala jsem Sura, zatímco platil. Vypadal tak mile a záhadně. Nepochybovala jsem o důvodu, proč z něj byly všechny holky paf. Oči tmavší než noční obloha a ten lehký úsměv, který měl pokaždé na tváři. A ty vlasy, toužila jsem se jich dotknout, proplést je mezi prsty…
"Můžem?" Jeho hlas mě přivedl zpátky do reality. Zase. Bohužel, předtím jsem se ve snu probírala ze spánku, ale teď to byla skutečná realita.
"Jasně," odtrhla jsem od něj zrak a vydala se k autu. Nepochybně věděl, že jsem na něj zírala, ovšem, nedal to na sobě znát. Sotva jsem zavřela dveře, Arata se znovu rozjel. Začala jsem uždibovat bagetu. Všimla jsem si, že je v ní zjevně smažený kuřecí maso. I když u tehle baget člověk nikdy neví, co jí. Může to bejt klidně umělá hmota, nebo něco horšího. Zůstala jsem u toho, že je to kuře. Mohla bych si ji skutečně vychutnat, kdyby mi žaludek z rychlé jízdy nedělal akrobatický kousky.
"Hele Arato zpomal, jestli nechceš mít bagetu na potazích." Zaskučela jsem. Arata se zatvářil naoko zděšeně. Naštěstí pro něj zpomalil a já mohla dál v klidu trávit. Natsomi se na mě zakřenila. Pousmála jsem se a obrátila svou pozornost zpět k oknu. Měla jsem si vzít aspoň knížku, takhle se tu unudím k smrti. Pak se ale ozvala Natsomi.
"Jakou máš schopnost?" Zeptala se, otázku zřejmě směřovala na mě. Co to proboha mele? Nestačí že jsem princezna a půjdu na nějakou školu pro psychopaty, kteří to nemaj v genech v pořádku?
"Cože?" Nechápavě jsem se na ní podívala.
"Ty nemáš schopnost?" Zeptala se nechápavě ona.
"Natsomi, ještě jí není sedmnáct." Poznamenal Arata.
"Ach, tak to jo." Odpověděla zklamaně a otočila se k oknu.
"Tak moment, teď mi dlužíte vysvětlení," řekla jsem a založila si ruce na hrudníku.
"Všichni Sorojové mají od sedmnácti nějakou schopnost, ale do tý doby to nejde nijak zjistit. Někdy to je dřív, nebo dýl, ale většinou je to v sedmnácti." Řekl Suro. Snažila jsem se ignorovat jeho hlas, ale nijak zvlášť mi to nešlo. Povzdechla jsem si.
"Ještě něco, co bych měla vědět?" Zeptala jsem se a doufala v zápornou odpověď. Bohužel se nedostavila.
"Ne tak docela," řekl Arata, nějak zvlášť se mu do tohodle tématu nechtělo, to se dalo vyčíst z tónu, kterým to řekl. Ale já jsem velice, velice umíněná a rozhodla jsem se zjistit vše, když už to musí bejt divný, tak ať aspoň pořádně.
"Když už jsi s tím začal, tak pokračuj," pobídla jsem ho.
"Fajn." Odseknul. "Existuje určitá skupina lidí z té temné strany. Jsou jako my strážci, ale mají lepší smysly. Říká se jim Damorové. Strážci jsou tu od toho, aby Damory zabíjeli a chránili Soroje. Ta horší část toho je, že tihle po nás pudou." Domluvil, krátce se na mě podíval přes zpětné zrcátko a pak se opět začal soustředit na jízdu. Mám já to ale štěstí. Teď dokonce vím, že po nás půjdou psychopatický maniaci beze smyslu pro humor a s touhou zabíjet. Ok, přeháním, ale tyhle myšlenky jsou má specialita.
"Aha," ušklíbla jsem se a zahleděla se z okna. Pozorovala jsem, jak se nebe zatáhlo tmavými mraky, které úplně zaclonily slunce, jehož paprsky alespoň trochu ohřívaly už takhle dost studený vzduch. Jedna kapka, dvě kapky… Začalo pršet a moje nálada byla čím dál ponurnější. Byla jsem naštvaná a zároveň trochu smutná, že už pravděpodobně nikdy neuvidím kámoše. Počkat, jaký kámoše? Yuriko mě chce zabít a Arata je tady, tak co mi schází?
Opřela jsem hlavu o okno a pozorovala jednotivé kapky, dopadající s tichým ťukáním na kapotu auta. Všechno kolem bylo pod šedivým oblakem a působilo to nadmíru depresivně.
V duchu jsem si pobrukovala písničku This Night, od Black Lab. Přemýšlela jsem, co asi dělá Yuriko. Pořád hledá způsob, jak by mě zabila? Určitě už jí došlo, kam jedeme, takže jen stačí počkat na příhodnou chvíli a…
"Akiro?" ozvala se Natsomi, skoro, jako by se bála, že jí za vyrušení seřvu.
"Hm?" Otočila jsem k ní hlavu a zahleděla se do fialkových očí. Mrkací panenka. Smutně jsem se pousmála.
"Za chvíli se k nám připojí jedna ze strážkyň, Shiori. Tak jen, abys to věděla. Ona má trochu vybraný způsob chování."
"Vybraný jako Kaoru?" Pokusila jsem se o vtípek. K mému štěstí zafungoval, alespoň trochu uvolnil napjatou atmosféru.
"Jestli tě to uklidní, tak ne." Pousmála se. "Je jen trochu … jiná." Zřejmě přemýšlela, jakým slovem by jí popsala a já brzy pochopila proč.
Zastavili jsme u krajnice a Natsomino místo zaujala dívka, která musela být Shiori. Opravdu jsem se jí nedivila, když váhala, jak jí popsat. Ona byla opravdu jiná. A to nejen vzhledově, i když to bylo většinou to co první člověku padlo do oka. Narozdíl od ostatních strážců neměla tak bledý obličej, byla dokonce mírně opálená. Měla velké hnědé oči. Ve kterých jsem přes všechnu její snahu, ukrýt to, uviděla bolest. Rty měla stisknuté do úzké čárky a nedávala najevo žádné emoce. Jako kámen. Douhé hnědé vlasy měla volně rozpuštěné na ramena a na záda. Na sobě měla totéž, co Natsomi. Bílý topík, koženou bundu a džíny. Na chvilku mě její vzhled zaujal. Ona se od ostatních odlišovala hodně. Snažila se působit tvrdě a nedobytně jako pevnost, ale já tušila, že ta bolest v jejích očích není neoprávněná. Zřejmě jí někdo kdysi ublížil a ona teď chce všechny udržet v uctivé vzdálenosti - obrazně řečeno. Nebo ne?
"Jedeme?" Zeptala se ledovým hlasem, až mi přejel po zádech mráz. Umí vážně dobře hrát. Arata se rozjel, naštěstí dbal na mé varování a nejel tak rychle, jako ráno. Teď mi v hlavě vířilo dalších dvacet otázek, které zřejmě zůstanou na vždy nezodpovězeny. Shiori není ten typ, který se vyzpovídá každému na potkání. Opřela jsem se a koukala z okna, jako předtím, až na ten rozdíl v myšlenkách. Proč si hrála na tvrdou? Proč nevypadá, jako ostatní strážci? Kdo jí ublížil a proč?
Obrátila jsem pozornost ka kapkám vody srážejícím se na skle.
Vypadá tak zranitelně, když tam tak sedí. Je mi jí líto. Kéž bych jí mohl utěšit a říct, že vše bude v pořádku. Něco čím bych ji rozveselil. Není lehké opustit rodinu a ona vypadá, že se jí to vážně dotklo…
Nepatrně jsem sebou trhla. Co to bylo? Snažila jsem se tvářit klidně, ale Suro můj výraz zaregistroval přes zrcátko.
"Děje se něco?" Zeptal se tím starostlivým hlasem, kterým se mnou mluvil stále.
"Ne, asi ne." Řekla jsem a snažila se vypadat uvolněně a naprosto normálně. Shiori po mě těkla pohledem, ale hned zase uhla. Slyšela to taky? Ale co by měla slyšet? Bezpochyby se jednalo o mě, ale jak se to proboha dostalo do mé hlavy? Nepřítomně jsem se dívala z okna a moje mysl byla zaneprázdněná něčím úplně jiným, než deštěm.
Určitě se něco děje. Takovéhle reakce se nedějí normálně. Ale třeba jen něco viděla v lese…
Tenhle hlas bych poznala všude. Říkal to Suro! Ale předtím to Katsuro nebyl. To byl Arata. Co se to tu krucinál děje? Pak jsem si něco uvědomila. Co když jsem slyšela jejich myšlenky? Bylo to míň než nepravděpodobné, ale už jsem si na divný věci víceméně zvykla. Natsomi říkala, že od sedmnácti mají Sorojové zvláštní schopnosti. Že by to u mě přišlo dřív? Pár týdnů, to není moc, ale stejně je to divné. Pokud jsem slyšela myšlenky ostatních… Ne, jen jsem si něco nalhávala.
"Můžeš na pár minut zastavit?" Zeptala jsem se Araty a snažila se, aby můj hlas nezněl tak stísněně, jak jsem se cítila. Celé to bylo šílené, ale na šílenosti jsem já přece magnet, tak proč ne rovnou čtení myšlenek? Arata krátce pokrčila rameny, zajel ke krajnici a já vystřelila z auta jako namydlenej blesk. Arata se po mě okamžitě natáhl, aby mě zadržel, ale bránila mu v tom sedačka. Shiori se po mě také natáhla, ale byla moc pomalá. Zabouchla jsem dveře a zamířila do lesa. Potřebovala jsem trochu klidu, v autě sice byl klid, ale přítomnost těch tří mě rušila už jen tím, že byla. Zaslechla jsem druhé prásaknutí dveřmi a potom hlasy a nakonec rychlé kroky, směřující bezpochyby ke mně. Neohlížela jsem se, jen jsem se opřela zády o strom, abych byla stále čelem otočená do auta. Věděla jsem, že tím moje mikina utrpí, ale to mi bylo jedno, potřebovala jsem jen chvilku na přemýšlení. Stále pršelo, takže se nejspíš vrátím do auta promočená jak slepice. Chlad mi pronikal přes oblečení až na kůži.
"Můžeš mi vysvětlit, co děláš?" V jeho hlase bylo slyšet překvapení, tak i arogantní podtón, který jsem často vídala u Araty. Ale tohle nebyl Arata.
Proboha co to dělá? Copak nechápe, že jí hrozí nebezpečí? Vždyť jí může každou chvíli někdo zabít…
Nemusela jsem slyšet jeho myšlenky, abych pochopila, že se o mě bojí.
"Suro, já potřebuju chvilku přemýšlet. A to se nejlépe dělá o samotě." Odsekla jsem. Věděla jsem, že si takový tón nezaslouží, ale byla jsem naštvaná, že je to pravda. Že je to všechno pravda.
"Chápeš snad, že osamotě být nesmíš," přistoupil ke mě ze strany. Nadechnul se, aby ještě něco řekl, ale já jsem ho předběhla.
"Na co myslíš?"
"Co?" Zeptal se zmateně a nechápavě zvedl obočí.
"Odpověz mi!" zasyčela jsem na něj a začala sem a tam chodit mezi stromy.
Myslím si, že jsi blázen a že bys měla jít do auta.
"Měli bysme se vrátit k autu." Řekl po chvíli mlčení.
"Myslíš si, že jsem blázen?" Zeptala jsem se. Kupodivu mě to ani neuráželo. Chápala jsem ho.
Suro se zatvářil ještě zmateněji. "Jak - to - co?" Bylo zvláštní ho vidět takhle vykolejeného. Jeho klidný výraz byl ale hed zpátky.
"Čteš myšlenky?" Zeptal se.
Podívala jsem se na něj. Myslím, že ten pohled mluvil za vše. Přestala jsem pochodovat mezi stromy, až když mě pevně chytil za předloktí.
"Teď půjdeme zpátky do auta, pochop, že tady tě chránit nedokážu. Aspoň ne sám." Objal mě kolem ramen. Nejdřív jsem si myslela, že mě má aspoň trochu rád, ale hned mi došlo, že je to spíš z toho, abych nezkusila zdrhnout. On mě tak dobře znal. Bohužel.
"Ale já nechci, aby to někdo věděl. Aspoň ne do tý doby, než mi bude sedmnáct." Řekla jsem potichu.
"Fajn, ale jen do sedmnácti," přikývl. Když bylo auto na dosah, k mému zklamání spustil ruku z mého ramene.
"Ta Shiori mě trochu děsí," těkla jsem pohledem k autu.
"Bude tě děsit I na předním sedadle?" Zeptal se. Už měl zase na tváři ten milý úsměv. Pousmála jsem se, což on asi přijal jako dostatečnou odpověď. Kousek od auta jsem zůstala stát, zatímco on prohodil pár slov se spolujezdci. Pak si sedl dozadu a já vedle něj. Nezdálo se, že by to Shiori nějak vadilo, ani se na mě nepodívala. To od ní bylo dobré znamení. Kupodivu jsem jí snášela líp, než Kaoru. Shiori bylo snadné ignorovat, narozdíl od ní. Nikdo se mě naštěstí nezeptal na to, proč jsem tak vystřelila a já jsem za to bylo ráda. Možná jim Suro napovídal, že mi bylo prostě špatně z tý bagety.
"Můžu ject rychle, aniž bych se musel bát, že budu muset čistit potahy?" Zeptal se Arata s pobaveným úsměvem a mrkl na mě ve zpětném zrcátku. Nepatrně jsem kývla, což stačilo na to, aby okamžitě zvýšil rychlost. Měla jsem divný pocit kolem žaludku,snažila jsem se to ignorovat a soustředila na to, abych neposlouchala Aratovy myšlenky, která by mi vlastně měly lichotit, ale o to nešlo. Nechtěla jsem slyšet, co si lidé myslí, bylo to … nepřirozené. A divné. Jako slyšet někoho mluvit, až na to, že jsem to slyšela v hlavě. Jako, když si něco v duchu čtete. Taky slyšíte zvláštní hlas, ktrý slyšíte I přes to, že nevydává žádný zvuk. Nepřítomně jsem se dívala z okna.
Den uběhl docela rychle, začalo už se pomalu stmívat, když jsem spatřila v lese pohyb a to I v té rychlosti, kterou jsme jeli. Trhla jsem sebou.
"Je tady v okolí ještě někdo ze strážců?" Zeptala jsem se a doufala, že někdo řekne že ano. Ale při odpovědi, jakou jsem od Araty dostala, jsem sebou trhla ještě jednou. Upřela jsem zrak z okna. Všimla jsem si, že Shiori se dívá do lesa také.
"Někdo nás sleduje," řekla jsem, když jsem ten pohyb viděla znovu. Někdo běžel podél auta v lese. Yuriko to nebyla, tenhle člověk byl muž. Měl krátké hnědé vlasy a vysokou postavu. Alespoň z toho, co jsem zahlédla.
"Damorové." Promluvila Shiori hned po mě. Střelila jsem pohledem k ní, pak k Aratovi a nakonec k Surovi. Tvářila jsem se zřejmě dost mimo. Upírala jsem zrak do lesa. Ucítila jsem, jak se ke mně Suro posunul, že sme se navzájem dotýkali, ale na to jsem neměla čas. Nevěděla jsem, co všechno Damorové dokážou, ale praděpodobně byli dost nebezpeční, když mě doprovázeli tři strážci. Znovu ten pohyb, tentokrát ta osoba vyběhla v neuvěřitelné rychlosti z lesa a skočila na kapotu auta. Trhla jsem sebou, při duté ráně, jak ten člověk dopadl a podívala se s obavami na "strop" auta. Podívala jsem se na Sura, který se dívala stejným směrem, jako já před chvílí. Arata dupl na pedál. Já to nečekala a opět jsem se málem rozmázla o sedačku, kdyby mě Suro včas nezachytil. Objímal mě kolem ramen, zatímco čekal, co Arata řekne.
"Shiori, odvez Akiru do tábora." Řekl Arata spěšně. Suro mě pustil a vyskočil z auta stejně s ním. Shiori mlčky přikývla, sedla si místo něj, aniž by vylezla z auta a znovu se rozjela.
"Sedni si dopředu a zamkni dveře." Řekla směrem ke mě, já ale byla příliš v šoku, než aby dokázala hned zareagovat. Místo toho jsem se na sedačce otočila za Damorem a strážci. Všimla jsem si, že Damor tam není sám. Bylo jich asi patnáct! Arata ani Suro nemají šanci. Zamrazilo mě při téhle myšlence.
"Akiro!" Křikla na mě Shiori. Rychle jsem přelezla na přední sedadlo a zamkla dveře. Nehty jsem měla zaryté v sedačce. Přinutila jsem se otočit. Viděla jsem Aratu, jak praštil toho Damora, který skočil na auto, ten se trochu zapotácel a následně mu ránu vrátil. Suro mezitím bojoval s jiným Damorem. Ostatní kamsi zmizeli. Shiori jela ještě rychleji, než Arata a já měla pocit, že se každou chvíli pozvracím.
"Shiori? Co budem dělat, když nás ty ostatní chytí?" Zeptala jsem se opatrně. Zkousla jsem si ret, když jsem myslela na to, že Arata se Surem tam bojují. Shiori mlčela, což jsem nepovažovala za dobré znamení. Ne, to rozhodně nebylo dobré znamení. Polkla jsem a znovu se dívala do lesa. Znovu ta dutá rána. Trhla jsem sebou ještě polekanějí než předtim. Pak se otevřely zadní dveře a do auta se vsoukal Arata. Oddechla jsem si a sesunula se hlouběji do křesla.
"Kde- kde je Katsuro?" vysoukala jsem ze sebe. Nelíbilo se mi, jak se tvářil. Měla jsem z toho špatný pocit.
"Damorové ho odvedli." Řekl ponurně.
Ohlédla jsem se, ale za námi už jsem nic neviděla. Byla jsem tak v šoku, žejsem se ani nezeptala, jak se sem Arata tak rychle dostal.
"Nemůžeme ho tam jen tak nechat!" Vykřika jsem.
"Akiro, uklidni se." Řekl to téměř prosebným tónem. Zhluboka jsem se nadechla a chtěla ještě něco říct, ale zyslechla jsem Surův hlas. Překvapeně jsem strnula a koukala před sebe. Jelikož jsem byla částečně otočená na Aratu, koukala jsem na levé zadní dveře.
Akiro? Akiro, jestli mě slyšíš, tak řekni Aratovi, že se musíte co nejdříve dostat do tábora. Damorové po vás půjdou po setmění. Musíte se rychle dostat do bezpečí a to rychle. Bude jich hodně.
Když jsem usyšela jeho hlas, bylo to, jako bych dostala elektrickou ránu. Na to, že můžu slyšet jeho myšlenky, jsem v té chvíli úplně zapoměla.
"Musíme se dostat do tábora před setměním." Řekla jsem, otočila se na Aratu. "Pak na nás znova zaůtočí."
"Jak to víš?" Arata se na mě díval pochybovačně.
"Prostě to vím, věř mi. Jak je to do tábora daleko?" Svou otázku jsem směřovala na Shioru, která do té doby mlčela.
"Asi hodinu a půl." Odpověděla stejně klidně tím svým ledovým hlasem. Hodinu a půl budu muset vydržet. Alespoň vím, že Suro je stále naživu. Pak mi to ale došlo.
"Myslíš že budou Suru mučit?"

* * * * * *

Muhehe. Áno, druhá kapitola je zde. Ta třetí je moje nejoblíbenější. xD

- Shiori (Pardón, lepší obrázek jsem nesehnala xD)
- Natsomi
- Toshi (Alias Damor, kterej skočil na střechu auta xD)
- Hitaschi (Trochu opožděně)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama