Co tě nezabije, to... se tě pokusí zabít znovu...^^

1. Kapitola

29. srpna 2012 v 15:17 | Zameya |  Poslední z rodu

1. Kapitola - Nový život


"Chce tě zabít, copak to nechápeš?"
"Nech mě na pokoji Arato!" Zaječela jsem na něj a zabouchla mu dveře před nosem dřív, než mezi ně a práh stačil strčit nohu, což by nepochybně udělal. Otočila jsem se čelem vzad a vystřelila po schodech, vedoucích do druhého patra. Vlítla jsem do svého pokoje a zabouchla dveře. Opřela jsem se o ně zády a sjela po nich na zem, jednak z důvodu, že se mi podlomily kolena a taky proto, že se mi nechtělo stát.
Tak, abych vás seznámila s mou současnou situací. Můj nejlepší kámoš říká, že mně moje nejlepší kámoška Yuriko, chce zabít. Divný co? Jo a to jsem měla ještě tušení, že to není zdaleka to nejdivnější, co se mi kdy stalo. Arata přišel do školy před půl rokem a s ním i skupinka stejně divných lidí. Arata jako jediný chodil do toho samého ročníku jako já. Měli jsme společně biologii a chemii. Ze začátku si nikoho moc nevšímal. Bloudil po škole jako duch a bavil se jenom se svejma kámošema. Samozřejmě, půlka dívek z naší školy se do něj hned bláznivě zamilovala, jenom já si hleděla svýho. Nevím proč, ale jim pozornost nevěnoval a já byla první, s kým na nové škole promluvil. Vypadalo to asi takhle:

Já vycházela ze třídy chemie, kde jsme probírali důležité prvky z periodický tabulky. Něco, co mi absolutně nejde. Opřela jsem se o topení a čmárala si do sešitu, jelikož byla přestávka a většina studentů taky postávala na chodbě. Zaslechla jsem krátké zakašlání. Vzhlédla jsem od papíru, kde jsem měla rozkreslený Katsurův portrét. Katsuro - jeden z Aratových divných kámošů, ale ten nejhezčí. Netvrdím, že Arata nebyl hezkej, ale byl prostě no … Nevím, jak to popsat, zkrátka, polovina dívek toužila po Aratovi a ta druhá po Katsurovi. Já patřila k té druhé straně. Samozřejmě tu bylo pár vyjímek, ale proto jsem neměla v hlavě místo. No, docela mě překvapilo, že asi o půl metru vedle stál Arata. Na tváři měl arogantní úsměv a v očích mu pobaveně jiskřilo. Alespoň podle toho, co dával najevo. Prohlídla jsem ho rychle. Byl to jeden z těch kluků, kteří si myslí, že tím, že jsou naprosto sladký přimějou všechno a všechny, aby kolem nich skákali, jako kolem krále.
"Ehm, ty jsi Akira, že jo?" přelétl mě pohledem, což mi bylo dost nepříjemný. Nervózně jsem přešlápla a neuniklo mi, jak Isaak se svojí skupinou barbínek, jak po mě hází vražedné pohledy. To mi dodalo sebevědomí. Nasadila jsem mechanický úsměv a podívala se na toho kluka. Měl špinavé blond vlasy, které měl v moderním rozcuchu. Tmavě zelené oči, rovný nos a bledou tvář, jako každý jiný člen jejich party.
"No. Jo jsem."
"Já jsem Arata. Chtěl bych tě představit svým kámošům, jestli by ti to nevadilo."
"Nevadilo," usmála jsem se a po očku sledovala jako Isaak rudne závistí, když jsem s ním odcházela k nedaleké skupince.
"Akiro, tohle je Natsomi, Kaoru, Suro - vlastně Katsuro - a Michio." Postupně ukazoval na členy party. Natsomi byla drobná dívenka připomínající mrkací panenku. Dlouhé, tamvě hnědé vlasy jí volně splývaly kolem srdcovité obličeje, ve kterém trůnila dvě velká fialová kukadla. Bledý obličejík ještě přispěl k tomu, aby vypadala jako z porcelánu. Mile jsem se na ní usmála a ona mi to opětovala. Kaoru byla něco jako šéf tohodle gangu. Měla dlouhé křiklavě fialové vlasy a stejně fialové oči. Zřejmě sestra Natsomi. Byly si podobné, alespoň tím, že obě vypadaly nevinně - doslova jako andílci. Bohužel Kaoru rozhodně nebyla andílek. Zřejmě byla něco jako Isaak - královna školy - myslí si, že všichni budou skákat podle ní a nikdo jí nic neodepře. Zatímco jsem se na ní usmála, ona po mě hodila vražedný pohled, pak pohodila vlasy a odešla. No věřili byste tomu? Pokrčila jsem rameny a natočila se k Surovi. Nemusím vám ani říkat, že v tu chvíli mě napadlo jen to, že je to ten nejkrásnější kluk na světě. Měl modré vlasy, stejně dlouhé, jako Arata a oči stejně modrého odstínu. Zamrkala jsem, abych na něj nezírala jako pošuk a taky se na něj usmála. Opětoval mi úsměv a moje srdce se zatetelilo radostí. Pak jsem se natočila na posledního člena party, což byl vysoký kluk s hnědýma očima a stejně hnědýma vlasama. Vesele se zubil a mě okamžitě došlo, že je to jeden z těch typu lidí, který si dělaj srandu ze všech a ze všeho. A co jsem udělala já? Samozřejmě jsem se usmála, jak jinak.
"Lidi, tohle je Akira." Ozval se Arata.
"Ráda jsem se s váma seznámila." ozvala jsem se. Hlavně jsem strašně moc ráda, že jsem se seznámila se Surem, protože je to ten nejhezčí kluk v celém širém okolí a nepochybně bude i strašně milej, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Chvilku nikdo nic neřekl, jen mě každej študoval, jako nějakou pokusnou krysu. Trapné ticho, ale přerušil zvonek, zvající studenti do tříd -ne, že bych chtěla být pozvána- a já se vytratila na matiku...

Ozvalo se zaklepání na dveře, což mě přivedlo zpět od mích myšlenek.
"Akiro, prosimtě otevři." Znovu se ozvalo klepání. S povzdechem jsem se zvedla a pootevřela dveře. Přesně jak jsem čekala, na chodbičce stála máma.
"Co je?" Zeptala jsem se a snažila se, aby to znělo otráveně. Neměla jsem chuť se s tím svěřovat matce. Nejspíš by z toho udělala událost století, místo toho, aby mě podpořila a řekla, že je Arata děsnej blbec.
"Co se tu stalo? Viděla jsem toho milého chlapce, jak jsi před tím práskla dveřmi. Vy ste se pohádali?" Dívala se na mě těma azurově modrýma očima, o pár stupňů tmavšíma, než mám já. Vlastně o dost. Zatímco její oči byly výrazně pomněnkově modré, tak moje barva by se dala přirovnat ke kusu ledu. Otec měl zelené oči, takže je pro mě záhadou, po kom jsem je zdědila. Mamka říkala, že asi po otcově sestře, ale co jsem viděla na fotkách, tak ani ona je neměla tak křišťálově bílé s drobným nádechem modré. To bylo ale to poslední, čím jsem se teď chtěla zabývat. Protočila jsem oči, tak nápadně, aby si toho matka všimla a ledabyle se opřela o zeď, aniž bych otevřela dveře víc, než je zdrávo.
"A změní to nějak zásadně vývoj lidstva?" Zeptala jsem se s pobaveným úšklebkem.
"Ne, já jen…jen jsem měla strarost…" S těmi slovy se otočila a odešla dolů. Znovu jsem si povzdechla, zavřela dveře a hodila se zády na postel. Můj pokoj byla menší místnůstka v tmavě červenými tapetami a velkým bílým oknem, které naproti dveřím. Postel byla hned vedle dveří, vedle ní stolek se staromódním počítačem a knížkama a vedle stojící skříní. Nábytek byl bílý, stejně jako okno. Protější teď byla polepena plakáty různých skupin a fotbalových týmu, z nichž jsem z poloviny nevěděla, jak se kdo jmenuje. Byla tam taky velká korková nástěnka, na které jsem měla přišpendlíkované vzkazy, jako, že musím udělat něco z chemie, nebo přiníst něco na biologii a další blbosti, jako vzorce z matiky.
Když jsem tam tak ve tmě ležela a přemýšlela, proč si Arata vymyslel něco tak absurdního, uslyšela jsem tiché klepání. Trochu polekaně jsem sebou trhla a rozhlédla se po místosti, nic jsem nespatřila až do chvíle, než jsem se podívala na okno. Vše co jsem viděla byl obrys nějakého člověka, napůl vyšplhaného na parapet na okně. Polilo mě horko a už jsem otvírala pusu abych něco vykřikla, ale nevydala jsem ani hlásku. Seděla jsem na posteli neschopná se pohnout s pusou otevřenou, jako ryba na suchu.
Byl to mladík. Světlé vlasy protkané tmavými proužky, obličej vypadající v tomhle světle ještě bledší než obvykle. Obvykle?
"Arato!" Vydechla jsem, oči jsem měla do široka otevřené, jak jsem ho pozorovala. Zdálo se, že si toho všimnul, krátce pokývl na kliku otvírající okno. Pochopila jsem. Vyskočila jsem z postele a otevřela okno dokořán. Skočil do místnosti, jako by to byla ta nejsnažší věc na světě. Můj úžas výstřídal vztek.
"Co tady děláš?" Zasyčela jsem na něj.
"Právě si mě sem pustila," řekl lehkým tónem s arogantním úšklebkem, na rtech. Jo, nepochybně to byl Arata, tenhle ksicht si nemůže člověk s někým zaměnit. Nefritově zelené oči, světle řůžové plné rty, světlé rozcuchané vlasy, římský nos. Kdyby se furt nešklebil, tak by byl I docela hezkej.
"To je pravda, ale už můžeš zase vypadnout. Já s tebou nemluvím." Řekla jsem, lehla si zpátky na postel a naprosto přirozeně ho ignorovala. To co jsem řekla, mělo jeden háček. Chtěla jsem s ním mluvit. Chtěla jsem vědět, co tady v tu dobu dělá a jak se dostal na to okno. To mě zajímalo nejvíc. Vždyť jsem měla pokoj v druhém patře a v blízkosti nebylo nic, po čem by se dalo vyšplhat. Pokud si ovšem nepřinesl žebřík, což ze zdálo nepravděpodobné.
"Nechceš se na nic zeptat?" Arogantní úšklebek zaujal své místo v jeho tváři, v očích mu pobaveně jiskřilo.
"Ne, nechci," zalhala jsem, aniž bych odtrhla oči od stropu, na které jsem se snažila najít něco zajímavého, abych ho mohla vyhnat z mysli, ale měla jsem smůlu. Ostatně jako vždycky. Rovná bílá omítka nenechala nic, co by zaujalo mou mysl natolik, abych neslyšela co říká.
"Dobře, tak tedy budu mlvuit já," řekl, posadil se na kraj postele, oči upřel na něco neurčitého ve zdi. Úšklebek z jeho tváře zmizel, měl teď neurčitý výraz, který mohl znamenat cokoli.
"Yuriko tě opravdu chce zabít," začal. Automaticky jsem otevřela pusu k protestu, ale on to jakýmsi záhadným způsobem zaregistroval a spražil mě pohledem, který jednoznačně říkal, že mám mlčet. Pokrčila jsem rameny a zase se zahlěděla do stropu.
"Hitachi jí tím pověřil. Měla za úkol se tě zbavit, abys nemohla do školy. Pokud se tam ale nedostaneš, než ti bude šestnáct, můžeš i zemřít. Tvoje smrt by totiž znamenala, že se Hitaschi může ujmout vlády a to by nebylo zrovna dobré. Yuriko neví, že to dělá, je jako v tranzu a jen dělá to, co jí Hitaschi řekne, protože na ní použil nátlak. Až se probudí - jestli se proudí - bude to pro ni jako sen. Z poloviny si nebude nic pamatovat. Ty se musíš dostat na tu školu, jestli nechceš umřít. Tvoji praví rodiče jsou královští. Až dochodíš školu, budeš královna." Domluvil a podíval se na mě. Narozdíl od těch předchozích pohledů, teď v jeho očích neskotačily plamínky. Mluvil naprosto vážně.
"Ale, já… co?" Nic lepšího mě nenapadlo. Tak tohle je vážně hodně špatnej vtip. Už se na mě nedíval, místo toho opět civěl do zdi a pravděpodobně čekal, až se zeptám na něco, na co by se dalo odpovědět.
"Vždyť já chodím na školu, nemůžu chodit jinam a navíc nemůžu bejt královna, to je absurdní!" Měla jsem co dělat, aby nevykřikla. Prudce jsem si sedla do tureckýho sedu a šokovaně ho pozorovala. Proč mě Yuriko chce zabít? Já jsem jí přece nic neprovedla, jenom proto, že jí nějak psychopat namluvil, ať mě odpráskne, tak to udělá? Blbost. Naprostá pitomost. Podíval se na mě znovu tím pohledem beze známky po vtipu.
"Chceš nějakej důkaz?" Zeptal se. "Víš přece, že jsi adoptovaná, ne? Tvoje pravá matka tě sem poslala, aby jsi vyrůstala v normálním světě." Řekl, aníž by mě nechal odpovědět na předchozí otázku.
"Moje pravá matka?" Skoro jsem se zakoktala. O mé pravé matce toho nikdo moc neví a já se musela spokojit s tím, že spolu s otcem, neměli dost peněz na to, aby se o mě postarali. Zdálo se, že mi tu celou dobu věšeli bulíky na nos a ani se mi to nezkoušeli nějak naznačit. "Alena s Romanem to ví?" Zeptala jsem se a střelila pohledem ke dveřím, kde před několika minutami má "matka" zmizela.
"V našem světě v té době byla válka, mezi Atarunem a Zedissem. Tvoje matka - královna říše - mě pověřila, abych tě sem dostal a postaral se o to, že budeš mít do dospělosti normální život a-"
"Počkat," přerušila jsem ho, "pokud mě je šestnáct, kolik je sakra tobě?" Věděla jsem, že je to asi to poslední, nad čím bych měla v tuto dobu uvažovat, ale zvědavost mi nedala jinak. Měla jsem za to, že je Aratovi taky patnáct. Vždyť chodil do stejné třídy jako já. Moje uvažování zastavila jeho reakce, kdy se začala nekontrolovatelně smát. Zamračila jsem se.
"Řekla jsem snad něco vtipnýho?" Zeptala jsem se podrážděně. Neměla jsem ráda, když se mi někdo směje a už vůbec ne, když to byl zrovna Arata.
"Ne, myslím, že ne," řekl, ale ještě se pochechtával, "víš co? Nechtěj to vědět." Řekl a já jen přikývla. Chvilku jsem mlčela a přemýšlela o tom, co mi právě řekl, ze všech možných úhlů, ale na nic, co by mi nechávalo opěrnej bod, jsem nenarazila.
"Co když jsi si mě s někým spetli? Co když já žádná …" odmlčela jsem se, "princezna nejsem, co když je to prostě někdo jinej?"
Stále jsem o tom pochybovala, vždyť to prostě není možné. Není možné, abych byla princezna nějaké říše, o které jsem v životě nelyšela ani slovo a teď se tam mám vrátit proto, abych mohla začít chodit na nějakou pitomou školu.
"Jsi to ty. Máš to v očích," pohlédl na mě a mé oči se setkali s jeho, připomínající barvou hrášek. Celé to trvalo jen několik sekund, ale mě to připadalo, jako tisíckrát delší doba. V jeho očích se odrážely všechny jeho pocity. Trpělivost, vztek, strach. Proč strach? Bál se snad o mě? Nepravděpodobné, ale něco mi napovídalo, že to tak je.
"Co - cože?" Odtrhla jsem zrak. V jeho očích bylo tak snadné se ztratit. Najednou nic jiného neexistovalo, jen ta krásně zelená barva v jeho očích, zračící se smích a zároveň I vědomosti, o kterým se hodně lidem může jen zdát.
"Tvoje oči. Ta barva je jen u královských. Není možné si tě s někým splést." Pousmál se a znovu se zahleděl do zdi. Seděl s rukama opřenýma o kolena, jako o nějakej stolek a koukal do čistě bílé stěny, když mluvil.
"A, počkat, proč mi to říkáš až teď?" Zeptala jsem se a snažila se nemyslet na to, že mě moje nejlepší kámoška chtěla zabít. Při té myšlence mi po zádech přejel mráz.
"Kvůli Hitachiovi samozřejmě," řekl trochu posměšným tónem, jako by mi to mělo už dávno dojít. Byla jsem ráda, že už aspoň nemluví tak vážně. Pomalu se mu vracel jeho arogantní výraz. Nezáviděla jsem mu. Přesvědčovat někoho tvrdohlavého, jako jsem já, že je právoplatný následovnít trůnu v nějaké říši, nebylo zrovna lehké.
"A co mám dělat?" Zeptala jsem se potom. Jen myšlenka na to, že bych měla bejt královna, my přišla strašně, ale strašně pitomá, ale zřejmě jsem tomu začínala věřit.
"Půjdeš se mnou." Řekl, krátce pohlédl na dveře do pokoje a poté se otočil na okno a přistoupil k němu tak rychle, že jsem to sotva postřehla. Vyklonil se z něj a zahleděl se na něco v lese, který náhodou začínal hned vedle našeho pozemku. Přinutila jsem se pohnout a stoupla jsem si vedle něj. Vlastně spíš za něj, protože mě blíž k oknu nepustil. Nakukovala jsem mu přes rameno a zdálo se mi, jako bych zahlédla jednoho z Aratových kámošů. Co by tu ale v tuto dobu dělal? Pochybovala jsem o tom, že vidím dobře, ale ukázalo se, že jsem měla pravdu. Michio tam stál s kamenným výrazem mezi stromy a pozoroval nás. Nechápavě jsem zvedla obočí. Zřejmě si toho všimnul, jelikož mi o sekundu později poslal zářivý pobavený úsměv. Byl oblečen stejně jako Arata. Jednoduché tmavě modré tričko, koženou bundu, džíny a černý plátěnky na nohách. Pravděpodobně to byli nějaké ulítlé uniformy, či co. Arata krátce kývnul a Michio vzápětí zmizel v lese.
"Co mělo znamenat tohle?" Zeptala jsem se skepticky, když jsem dosedla zpět na postel. Arata stál stále u okna, ale tentokrát byl opřenej zády o stěnu s rukama skříženýma na hrudníku. Ve měsíčním světle vypadala jeho už beztak dost bledá tvář ještě světleji. Na tváři už měl zase svůj obvyklý arogantní úšklebek, který jsem u něj výdala pořád.
"Hlídka," zazubil se. "Myslíš, že by jednoho blázna nechali, aby přivedl posledního člověka, z rodu Garmenů? To sotva," zasmál se.
Dívala jsem se na něj dost skepticky, což on považoval zřejmě za velmi směšné.
"Kdo je do toho všechno zatáhnutej?" Zeptala jsem se a těkla pohledem zpět k oknu.
"Já, Michio, Suro, Kaoru a Natsomi." Řekl a díval se přitom z okna. Pak mi něco došlo.
"Počkat, ty jsi řekl: "Posledního člověka?"" To by totiž znamenalo že,...
"Tvoji rodiče zemřeli ve válce." Super. Skvělé. Fantazie. Naprostá bomba. Začnu se radovat, že vím, kdo jsou mí rodiče a pak tohle. Ani je neznám a už si ani nemusím dělat naděje na to, že bych je poznala. Fakt skvělý.
"A to nemám žádný příbuzný, který by se ujali vlády místo mě?" Zeptala jsem se.
"Ne," řekl, zdálo se na první pohled, že tohle téma se mu zrovna řešit nechce, ale já se jen tak nevzdám.
"Ale musí někdo být, třeba mám sestru, kterou rodiče taky poslali do normálního světa a jen o tom nikdo neví." Navrhla jsem, on se na mě podíval pohledem To jako myslíš vážně? a otočil se zpět k oknu.
"Žádnou sestru, nebo bratra nemáš a já tady nejsem od toho, abych tě o tom přesvědčoval, prostě jdeme a tečka." Přejel mě pohledem od hlavy až k patě. "Vezmi si nějaký věci s sebou," řekl potom.
"Počkám před domem." V zápětí vyskočil z okna. Přiběhla jsem k oknu a vyklonila se z něj. Arata se na mě díval ze zdola se širokým úsměvem, zřejmě tušil, že se podívám.
"Pohni," řekl a zmizel za roh, před náš dům.
Mohl mi taky říct, co mám říct rodičům. Když jen tak zmizím, vyhlásí po mě pátrání. Ušklíbla jsem se. To bude Aratův problém. Vytáhla jsem z pod postele batoh a rychle do něj naházela nějaké oblečení. Většinu jsem předtím ani neměla na sobě.
Otevřela jsem dveře z pokoje a vykoukla na chotbu. To bude ještě sranda, než se dostanu z baráku. Potichu jsem vyšla z pokoje a zavřela dveře, když jsem se otočila ke schodišti málem jsem do někoho narazila. Zase on. Nejdřív jsem šokovaně ztuhla a pak si vydechla, nadechla jsem se chtěla říct větu typu: "Tohle mi nedělej, chceš mi přivodit smrt šokem?" ale on promluvil dřív, než jsem se na něco vzmohla.
"Musíme ihned vypadnout," zasyčel, chytnul mě za ruku a rychle seběhl schody, zatímco já jsem za ním klopýtala. Vyřítil se ze vchodových dveří a dotáhl mě - víceméně - k, nejspíš jeho, autu. Jakmile jsem dosedla, Arata si sedl za volant a vyjel. Ne, že bych neměla ráda rychlou jízdu, ale u něj mi to přišlo dost nebezpečný.
"Zpomal přece!" vykřikla jsem. Když jsem se podívala z okna, viděla jsem ztěží jen obrysy domů. Seděla jsem vzadu za spolujezdcem, kterým byla Kaoru. Poznala jsem jí hned, podle výrazně fialových vlasů, které měla spletené do jednoduchého copu. Arata na to nereagoval a dál jel jako šílenec zdrhající před poldama. Otevřela jsem pusu, abych na něj zaječela něco dalšího, ale někdo mě zastavil.
"Uklidni se Akiro," ozvalo se vedlě mě. Vůbec jsem si nevšimla, že by tam někdo seděl, aspoň ne, když jsem nastoupila. Podívala jsem se té osobě do tváře. Spatřila jsem ostře řezané rysy a samozřejmě stejně bledou pleť, jako měl Arata, jen s tím rozdílem, že tento hoch měl modré vlasy a ještě temněji modré oči. Katsuro. Nebo vlastně jednoduše Suro. Díval se na mě s klidným výrazem a lehkým úsměvem na rtech. Tak to jsem teda nečekala. Tušila jsem, že ho potkám, když mě "hlídal", ale nevěděla jsem, že tam brzy. V autě byla tma, za kterou jsem byla ráda, protože jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváří. Ale on si toho zřejmě všimnul, protože se jeho úsměv ještě rozšířil. Suro nebyl tak trhlej jako Arata, ale byl mezi spolužačkama stejně oblíbenej, možná trochu míň. On se stále choval, jako Arata předtím, než si zjevně všiml kdo jsem. Bylo možné ho zahlédnout buď samotného, nebo s některým jiným členem téhle party. Tím, že se se mnou Arata začala bavit, se stal populárnějším, protože bylo vidět, že to není jen duch bloudící po škole. Hodně holek do něj bylo blázen, stejně jako do Sura. Bohužel, já jsem mezi těma holkama byla taky. Aspoň na padesát procent.
Nepatrně jsem přikývla a odtrhla od něj pohled. Radši jsem se koukala z okna.
"Kde je zrzka?" Ozvala se Kaoru. Zrzka? O kom to mluví? Naneštěstí jsem to asi tušila. Jedinej člověk v mém okolí, který měl zrzavé vlasy, byla Yuriko.
"Michio jí na pár minut zabaví. Doufejme." Podíval se na mě ve zpětném zrcátku a já mu pohled opětovala. "Pučil si nějaké tvé tričko, doufám, že to nevadí," Na tváři se mu rozlil pobavený úšklebek. Neodpovídala jsem, protože bych ho nejspíš seřvala, že jsem mu pro smích. Znovu jsem se podívala z okna a snažila se nevnímat Kaořin uštěpačný hlas. Začala se s Aratem o něčem dohadovad a já jsem jí nechtěně přerušila.
"Kam to jedeme?" Zeptala jsem se a přerušila řetězec slov, který právě vycházel z jejích úst. Podívala se na mě pohledem, který kdyby zabíjel, tak jsem na místě mrtvá. Naštěstí pohledy nezabíjely, takže jsem tam stále seděla a žila. Aspoň prozatím. Kdo ví, jestli u sebe nenosí samopal, nebo jinou smrtící zbraň. Ani bych se tomu nedivila, kdyby z tý svý kabelky vytáhla raketomet.
"Do Hotelu Paradise, tam přenocujem," řekl nakonec Arata, aniž by spustil oči z cesty.
"Potřebuješ se vyspat, abys zejtra neusla při cestě," usmál se Suro a byla na něm vidět starostlivost, o můj ubohý život. Nebo v tom bylo něco víc? Ne, je to jen kvůli tomu, že mě musí hlídat, tím jsem si jistá, I když kousek mě doufal, že je v tom i něco jiného, než jen povinnosti. Dobře, kousek ne, vlastně tři čtvrtiny mě. Když to řekl, Kaoru si odfrkla a otočila se dopředu.
"Kde jsou ostatní?" Zeptala se a pro jistotu mě spražila pohledem, abyh jí náhodou nepřerušila, ale já předstírala nezájem a s hraným okouzlením přírodou, jsem se dívala z okna. Zamračila se ma mně. Zřejmě poznala, že to hraju. Usmála jsem se na půl pusy a dál se věnovala okolí.
"Už na nás čekaj," Odpověděl jí Arata a ignoroval její naštvané pohledy směrem ke mně.
"A budou čekat zřejmě ještě dost dlouho s tímhle tempem." Ušklíbla se. Podívala jsem se na tachometr a nechápavě zvedla obočí. Vždyť jsme jeli 260 kilometrů v hodině, co se jí na to proboha zdá pomalého? Kdybych něco měla k večeři, pravděpodobně už by Arata čistil auto.
"Můžeš si klidně vystoupit," řekl Suro klidným vyrovnaným hlasem. "Nepochybuju o tom, že ti Arata rád zastaví." Zdálo se mi to nebo na mě mrkl? Řekla bych že jo, I když v tom šeru se dalo těžko něco poznat.
"Fajn" odsekla a aby ukázala, že to myslí vážně, odepnula si pás a položila ruku na kliku dveří.
Arata dupnul na brzdu, až zakvičely gumy a já bych se rozmázla o přední sedadlo, kdyby mě Suro nezachytil. Kaoru vystoupila a vzápětí zmizela někde v lese, kterým jsme projížděli. Nezapoměla samozřejmě bouchnout dveřma.
"Ona mě nemá ráda, co?" Zeptala jsem se s pohledem upřeným do tmy. Arata se zasmál a Suro se jen usmál, ale i jeho to zjevně pobavilo.
"Ona nemá ráda nikoho." Objasnil Arata.
"Ach, tak to se mi ulevilo," odpověděla jsem sarkasticky. Všimla jsem si, že mám stále na zádech batoh, tak jsem si ho sundala a hodila ho k nohám. Opřela jsem se a koukala do temného lesa. Zdálo se mi jako bych v něm občasně viděla záblesky Kaořiných fialových vlasů. To bylo ale zhodla nemožné, vzhledem k rychlosti, kterou jsme jeli.
"Za jak dlouho tam budem?" Zeptala jsem se a stačila potlačit zívnutí.
"Asi za patnáct minut. Neusni tady." Řekl opět pobaveným tónem. Musela jsem se hodně přemáhat, aby mi neklesly víčka a já neupadla do říše snů, případně nočních můr. Řekla bych, že spíš to druhé, vzhledem k okolnostem.
"A co zítra?" Musela jsem mluvit co nejmíň, jinak bych už zívala na celé kolo a jak jsem znala Aratu, tak ten by mi to dal pěkně sežrat a smál by se mi nepochybně celou dobu, kterou bych strávila v jeho autě.
"Vyrazíme do Paříže, kde opět přenocujeme, potom půjdem na letiště Le Bourget a odtud do Brooklynu. Tam na nás má někdo od královských čekat. Ti tě pak dostanou do školy…" Říkal ještě něco, ale já jsem to nevnímala. Opřela jsem hlavu o sklo, koukala z okna a přemýtala o tom, co se za tuhle půlhodinu všechno stalo.
"Vystupovat mládeži. Jsme na místě." Ozval se Arata a mě tím vytrhl z myšlenek. Malátně jsem otevřela dveře a vystoupila s auta. Už jsem byla pěkně ospalá. Během pár minut jsem byla v pokoji, určeném speciálně pro mě. Ani jsem se nepřevlékla, jen jsem padla na postel a okamžitě usnula.

* * * * * *

Zejtra bude další kapitola. Mám teď napsaný čtyři a chystám se na pátou. Držte mi palce. ;-) Nechte prosím komentář, ať vím, jestli to někdo čte a má zájem o další kapitolu. Díky, =)

- Yuriko
- Arata
- Katsuro
- Kaoru
- Michio

Muhehehe a nakonec naše slavná Akira xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akane Akane | Web | 30. srpna 2012 v 12:48 | Reagovat

Paráda :D! Úžasne píšeš :)) Arata mám asi najradšej xDD A moc sa teším na druhú kapitolku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama